5. Kapitola: Jsem na to sama

10. března 2013 v 18:28 | Seléna x LussyNda |  VA Naruby 3 krvavá pomsta
Přejeme příjemné čtení, akdyž zanecháte komentík budeme moc rádi:-)



Vyšla jsem z hlavního sálu a nezapomněla za sebou řádně prasknout s dveřmi. Byla jsem naštvaná. Jak se mohli takhle chovat.
Jak sakra mohli se vykašlat na studenta, který měl sice špatné chování, ale jeho výsledky byli úžasné. Tak proč to takhle dopadlo???
Vždyť i když se chová jako blbec, nemůžeme jen tak rozhodnout, kdo bude žít a koho necháme umřít.
V takovémhle světě žít tedy rozhodně nehodlám. A už vůbec nebudu chránit moroje, kteří si myslí, že jsou důležití jen protože ovládají magii.
To tedy rozhodně ne. Šla jsem rychle až jsem skoro běžela, když se přede mnou najednou objevil někdo kdo mě chytnul za ruku.
"Rose… co se stalo?" Zeptal se mě hlas Adriana Ivashkova.
"Co je ti do toho." Vyštěkla jsem na něj a chtěla kolem něj projít, ale držel mě za ruku.
"No tak co se děje řekami to?" zeptal se. Chtěla jsem ho poslat do háje, ale on mě přerušil a pokračoval. "Slyšel jsem co se stalo. Je mi to líto, ale životy toho strážce a toho studenta aspoň zachránili vás všechny a aspoň žádný z morojských studentů nebyl zraněn." Vydechl.
Otočila jsem se na něj a kypěla jsem zlostí. Zjevně si toho všiml protože pustil mou ruku.
"Víš co víš kam si ty své kecy můžeš strčit ty víš kam. Ano byl to jen jeden strážce, protože ten bezcenný student jak ty říkáš je daleko důležitější než vy všichni dohromady." Vyštěkne po něm.
"Hej Rose klid, já jsem jen chtěl…" začal, ale já ho přerušila.
"Co si chtěl hm!!!" vykřikla jsem na něj. "Tak povídej co si chtěl. To by mě tedy velice zajímalo co nejoblíbenější synovec královny, který nikdy nemusel nic dělat a za nic bojovat má na srdci!! Tak povídej čekám!!!" vyštěkla jsem na něj. Chtěl něco říct, ale já ho přerušila. "A víš co nic neříkej, protože já nepotřebuju od tebe slyšet ani půl slova. Nenávidím celý váš svět." Vykřikla jsem na něj. Nic neřekl jen se na mě vyděšeně díval.
Na nic jsem nečekala a dala se zase do pochodu. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Potřebovala jsem si promyslet co teď dělat.
Náš svět se ke mně a Dimitrijovi otočil zády. Takže jsem chtěla udělat to samé. Do tohohle světa už nejspíš nikdy patřit nemůžu. V tomhle systému tedy nechci.
Došla jsem až do posilovny, hodila bundu na zem a vydala se k prvnímu boxovacímu pytli a začala do něj do toho pytle bušit o sto šest.
Potřebovala jsem vypustit trochu své páry. Rozdávala jsem jednu ránu za druhou. Asi po hodině měla dost. Byla jsem psychicky i fyzicky úplně vyčerpaná, ale nemohla jsem jen tak všechno zabalit.
Mé ruce byli pokryté krví z předešlé činnosti.
Stále jsem nevěděla co dělat, ale byla jen jedna osoba, která mě v tuhle chvíli mohla pomoct. A já se rozhodla téhle možnosti využít.
Vzala jsem si telefon a vytočila známe číslo a čekala dokud osoba konečně neodpoví.
Několik minut uplynulo, když konečně se ozval signál, který znamenal, že uživatel telefon zvedl.
Z telefonu se ozval silný hlas naplněný tureckým přízvukem. "Halo Mazur?" Odpověděl hlas na druhé straně telefonu.
Zhluboka jsem se nadechla a odpověděla. "Merhaba baba." Pozdravila jsem svého otce.
"Kızım?" zeptal se překvapeně.
"Evet baba, benim." Odpověděla jsem mu. Bylo to už dlouho co jsem ho slyšela popravdě měl spoustu povinností a tak jsme o něm někdy s matkou moc neslyšeli, ale zavolal vždy když měl čas nebo napsal email, ale od té doby co jsem se stala strážkyní jsme si moc nevolali. Naposledy jsme se viděli, když jsem ležela v nemocnici po tom co byl André zabit.
"Yanlış bir şey mi? Sadece demiyoruz asla." Řekl mi. Jo můj otec mě znal velice dobře. Věděl, že nikdy nevolám jen tak. Tohle jsem zdědila po něm.
"Aslında baba oldu. Sizin yardımınıza ihtiyacım var." Vydechla jsem. To co jsem po něm chtěla bylo hodně velké, ale jen on mi mohl pomoct. Měl známé všude možně a já věděla, že udělá pro mě cokoliv o co ho požádám. Tak proč toho také nevyužít že ???
"Stalo se něco Kizim?" Zeptal se. "Stalo se ti něco??" Zeptal se a jeho hlas vykazoval známky paniky. Nebylo dobré že přešel z turečtiny do angličtiny jelikož to dělal vždy když měl o mě strach.
"Baba potřebuju pomoct. Potřebuju nějaké informace o pohybu jednoho strigoje. Je to velice důležité." Řekla jsem.
"Rose? Proč chceš vědět o pohybu strigoje?" Zeptal se mě tentokrát s velkou panikou v hlase.
"Tati jeden… jeden můj student byl unesen když jsme se vraceli do Ruska, právě tímto strigojem. Vím že je stále na živu ale podle slov toho strigoje nemá moc času. A strážci zamítli cokoliv dělat, ale já nemůžu to nechat jen tak. Prosím…" vydechla jsem ani jsem si toho nevšimla, ale tekli mi slzy pro tvářích a začala jsem vzlykat. "Lütfen .. Baba bana yardım edin ..." slyšela jsem jeho ostré nadechnutí.
"Dobře Kizim. Uvidím co se dá dělat." Řekl a povzdechl si. "Zavolám pár lidem a hned ti dám vědět ano?" zeptal se.
"Dobře děkuju moc. Miluju tě baba." Řekla jsem a utřela si oči.
"Taky tě miluju." Řekl a zavěsil.
Nyní mi nezbývalo nic jiného než čekat a taky jedna věc. Musela jsem oznámit Ivanovi, že strážci nepůjdou po Dimitrijovi, ale půjdu jen já a to jen kvůli tomu, že odcházím ze služby.
Vzala jsem si bundu a vydala se k mému a Lissynu pokoji. Došla jsem ke dveřím a slyšela tlumené hlasy, což znamenalo, že od té doby co jsem odešla všichni tam zůstali.
Nadechla jsem se a vešla dovnitř, než jsem stihla něco říct nebo zavřít dveře, byla jsem bombardována otázkami.
"Tak co kolik jich pošlou?" Zeptal se netrpělivě Ivan.
"CO říkali?" Zeptal se Christian. Oba chtěli vědět o čem strážci rozhodli. Nevěděla jsem jak jim to mám říct, když promluvila Lissa.
"Rose…" Začala opatrně. "Co se stalo?" Zeptala se. "Vypadáš. Jako by si plakala?" Zeptala se mě v šoku.
"No.."Začala jsem. "Bylo to velice zajímavé setkání. A dospělo se k velice zajímavým rozhodnutí." Řekla jsem jim. "Všichni se shodli na tom, že bude nejlepší dát strážcům víc hlídacích služeb kolem areálu školy, abychom se vyhnuli útokům strigojů." Řekla jsem jim.
"No dobře, ale to nás nezajímá co vymysleli na ochranu akademie. Nás zajímá kolik strážců poslali na záchranu Dimitrie." Řekl Ivan.
Podívala jsem se na všechny a pak se zhluboka nadechla. "No měli velice zajímavých argumentů, ale nakonec rozhodli co budou dělat s problémem jménem Dimitri." Řekla jsem mu.
Ivan se na mě podíval nechápavě.
"Kolik jich pošlou?" Zeptal se a tentokrát se netvářil nijak zvlášť dobře.
"Nikoho." Řekla jsem a přešla k oknu.
"Co? Ale to přece nemůžou. Dimitri je stále studentem akademie, to přece nejde." Vykřikl Christian.
"To ano, ale nechtějí riskovat kvůli bezpečnosti morojů." Vydechla jsem a dívala se z okna.
"To je přece pitomost." Řekla jsem a stále jsem se dívala z okna.
"To jako neudělají vůbec nic?" Zeptal se Ivan. "To je přece blbost něco museli udělat."
"Oni nic dělat nebudou a jelikož jsem řekla, že to takhle nenechám tak odcházím od svého statusu strážce. A půjdu ho hledat sama." Vydechla jsem.
"CO!!" vykřikli všichni naráz. Podívala jsem se na všechny v šoku.
"Ale..Ale ty přece nemůžeš odejit." Řekla Lissa. "Nemůžeš mě opustit. Máš mě přece chránit." Vydechla Lissa.
"Promiň Lisso, ale já sem řekla poslední slova. Odcházím." Vydechla jsem.
"Nemůžeš to udělat!" vykřikla na mě. "Nikdo neví co s Dimitriem je. Může být už mrtvý nemůžeš mě opustit!!!" vykřikla na mě. Najednou jsem v ní viděla jeho.
Viděla jsem v ní jejího staršího bratra Andrého. A v tu chvíli mě zazvonil telefon.
"Halo." Řekla jsem.
"Ahoj kiz." Řekl hlas mého otce. "Všechno je připraveno. Na hranicích akademie stojí vůz a jsou tam všechno co budeš potřebovat. Od dokumentů a taky jsem vybral peníze, které budeš potřebovat. Jen prosím dej na sebe pozor a dej občas mě nebo své matce vědět ať víme, že jsi pořádku ano." Řekl.
"Jistě baba a děkuju." Usmála jsem se a oba jsme zavěsili.
"Takže to je všechno." Zeptala se mě Lissa. "Prostě jen tak odejdeš."
"Promiň Lisso, ale to je moje rozhodnutí. Nemůžu ho nechat napospas Arturovi. Je mi to líto." Řekla jsem a zabouchla za sebou dveře do mého pokoje.
Na nic jsem nečekala a začala jsem balit své věci. Nejspíš se z téhle cesty nebudu vracet, ale pro Dimitrie bych udělala cokoliv.
I položila vlastní život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sissa sissa | 10. března 2013 v 22:41 | Reagovat

Wau čakala som síce že niečo také urobí ale aj tak ma to dosť prekvapilo a už sa veľmi teším na 6. kapitolu daj ju prosím čo najskôr :-D  :-D  :-D

2 mariška15 mariška15 | 11. března 2013 v 7:31 | Reagovat

skvelá kapitola a čakala som že ho pôjde hľadať sama a už sa veľmi teším na ďalšiu kapitolu( malá otázočka nechcelá by si ju dať ešte dneska alebo zajtra :-D ) :D  :D  :D  :D

3 Selené Selené | 11. března 2013 v 9:12 | Reagovat

Já vám jí klidně dám dneska to neni problém, ale další dostanete až další týden v pondělí tkže si vyberte hned dnes? nebo až ve středu ato bude to čekání jen par dní.. než celý tyden:-) protože do pondělí další nedostanete promin:D

4 Arwen Arwen | 11. března 2013 v 12:04 | Reagovat

Moc pěkný :). Už se těším na setkání Rose s Arturem xD.  

[3]: Nevím...možná až v tu středu... :-?

5 Teruuu Teruuu | 11. března 2013 v 16:44 | Reagovat

!WoW!Stejně mě asi pořád nejvíc dostává že Adrian Ivaškov je učitelem!!!!!ON!'!!! :-D  :-D  :-D

6 Tessinka Tessinka | 11. března 2013 v 17:16 | Reagovat

No teda !!!! to jako vážně ?? takhle napínavě nám to useknout ??? stejně si myslím, že mezi tím co Rose balila se ostatní přesunou do kufru jejího auta a tam na ní počkají a pojedou s ní :D :D nechci aby Rose jela sama ... :(
[3]: radši spíš tu středu :D

7 Selené Selené | 11. března 2013 v 17:24 | Reagovat

takže rozhodnuto v středu:-)

8 Petra Petra | 11. března 2013 v 17:44 | Reagovat

Páni holky, to byla úžasná kapitola...:-) už se moc těším na pokračování...těším se na středu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama