Říjen 2012

11. Kapitola: Trénink

31. října 2012 v 22:31 | Seléna x LussyNda |  VA-Naruby 2
11. kapitola: Trénink
omlouvám se, že zveřejňuji tak pozdě, ale nemohla jsem sprovoznit počítač a už takhle jsem byla na hodně úsporným režimu. užijte si kapitolu a dejte vědět jak se vám líbila.
Selena x LussyNda

Kapitola

29. října 2012 v 14:21 | Seléna x LussyNda
Kapitola bude v Středu a komentáře tipu prosím dřív.. neberu... Promin tě, ale kapitolku prostě dostanete ve středu :-) takže ve středu v 18 hodin papa:-) Seléna


10. Kapitola: Nedorozumění jménem Zachary

26. října 2012 v 17:19 | Seléna x LussyNda |  VA-Naruby 2


Několik posledních dní jde opravdu kopce. Lissa se semnou snaží mluvit a vysvětlit mi, že mi nechtěla ublížit.
Začínám chápat, že mi neřekla pravdu. Jen nechápu proč se ke mně všichni chovají tak jak se chovají, když vědí, že já s Andrém měla poměr.
Povzdechnu si. Podívám se na hodiny, je už celkem pozdě, ale to nevadí.
Vstanu z postele a obléknu si kalhoty, tílko a mikinu. Vlasy si svážu do pevného culíku, obuju si boty a jdu ven.
Potřebuju se uklidnit a zase nabít sílu.
To co se stalo na večírku sem přehnala. Přestala jsem se ovládat. Já, která nikdy neztratila kontrolu.
Je mi líto, že Dimitrij mě viděl takhle.
Chci být silná hlavně kvůli němu. Vyjdu z domu a vydám se k bráně, která odděluje pozemek a vydám se běhat k místnímu jezeru. Potřebuju nadobro zakopat mé vzpomínky.
Jen doufám, že to půjde.
Běžím podél jezera a zastavím se na úpatí, sednu si na kraji a dívám se do vody.
Přemýšlím o celém mém životě.
Na mysli mě ale tentokrát vyvstane můj trénink s Dimitrijem a pak naše společné chvíle.
Zasměju se pro sebe. Sakra jsem v tom až po uši.
Usměju se a skousnu si spodní ret.
Připadám si v tuhle chvíli jako naprostá pubertačka.
Chystám se totiž udělat něco,co bych v životě neřekla, že udělám.
Měla jsem pochybnosti, ale teď vím, že je to toto správné.
Potřebuju s ním mluvit a to hned. No dobře možná, že ne hned, ale rozhodně předtím než se dostaneme zpátky do Akademie.
Vstanu a vracím se zpátky do sídla. No dobře ne hned. Vzala jsem to trochu oklikou a stavila se na místním trhu, kde prodávají všelijaké druhy obilovin, sladkostí a bůhví co ještě.
Koupím si nějaké ovoce a oříšky v čokoládě.
Někdy v noci mám nepředstavitelné chutě a prostě není lepší čokolády než domácí turecké, které mi dělala moje chůva v Turecku, ale to neznamená, že se nedá koupit nějaká velice dobrá.
Projdu trh a narazím ještě na pár drobností, které koupím.
Když sem spokojená, vydám se zpátky k domu.
Vidím Lissu sedět s Ivanem na terase a společně se baví, když mě uvidí zpozorní.
"Kde máte Dimitrije a Christiana?" Zeptám se.
"Jsou ve vnitř a povídají si s mojí mamou a tátou." Odpoví Lissa.
"Aha." Řeknu. "A co tu děláte vy?" zeptám se.
"No já ukazuju Lisse pár triků s éterem." Řekne a já se na něj podívám. "Neboj, je to bezpečné jen jí ukazuju jak se zbavit tmy bez žádoucích účinků."
"Aha." Řeknu a podívám se na Lissu, která se na mě dívá smutně. "Ivane nechal bys nás tu chvíli o samotě." Řeknu mu a on přikývne, vstane a jde dovnitř za ostatními.
Sednu si naproti Lisse a podívám se na své ruce. Nevím co říct.
"Co si koupila." Zeptá se Lissa.
"Ale jen pár věci co sem objevila na trhu a pro tebe tohle." Řeknu a podám ji skříňku s pár stříbrnými cetkami. Ona se na mě překvapeně podívá. "Budou se ti hodit při cvičení s Ivanem. Slyšela jsem, že se do stříbra dá nabít éter." Řeknu a podívám se na ní. Lissa se usměje.
"Děkuju." Řekne svým zvonivým hlasem.
"Nemáš zač." řeknu a podívám se na své ruce.
"Rose…" začne Lissa a já se na ní podívám. "Je mi to líto. Nechtěla jsem ti lhát. Já jen… Nevěděla jsem jak ti to mám říct, když si mi řekla o vztahu s mým bratrem a o těhotenství. Byla jsem tak hrozně překvapená a viděla jsem jak se trápíš. Nechtěla jsem ti přivodit ještě víc smutku. Než už si měla. Jen jsem chtěla aby si byla šťastná a v pohodě." Řekne se smutkem v očích.
Usměju se a chytnu jí za ruku. "Já vím, že Ano. Omlouvám se za ten včerejšek. Přehnala jsem to, přestala jsem se ovládat. Omlouvám se za to." Řeknu.
"Nemáš za co omlouvat je to pochopitelné. To by udělal každý. Víš ,nenávidím ho za to, co udělal." Řekne a já začnu, ale ona mě přeruší. "Ne nech mě mluvit. Ano já ho nenávidím. Za to co udělal tobě. Lhal ti. Slíbil tobě a tvému dítěti lepší život a místo toho ti jen ubližoval." Řeknu a podívá se mě do očí. "Slibuji, že už ti nikdy nebudu lhát." Řekne a jde ke mně a obejme mě. "Si jako moje sestra." Řekne.
Usměju se a pevně jí obejmu.
"Děkuji." Řeknu. Po chvíli co jsme mi dvě mluvili, se vracíme společně do domu. Lissa se připojí ke klukům a Rodině a já jdu nahoru do svého pokoje.
Jsem unavená a chci jít spát.
Potřebuji to.
Vyjdu po schodech nahoru a nahoře se srazím se Zacharym.
"Jejda. Promiň." Usměju se na něj a chci se sehnout pro tašku, která mi spadla, ale on jí sebere a podá mi jí.
"V pohodě byla to moje chyba." Opětuje mi úsměvem.
"No já půjdu." Řeknu a chci kolem něj projít, ale on se na mě se zájmem dívá.
"Rose.. můžeme si promluvit." Zeptá se Zachary.
Podívám se na něj a přikývnu. Obrátí se a společně jdeme do mého pokoje.
Položím tašku vedle postele a posadím se na ní.
"Tak o čem chceš mluvit." Zeptám se ho a sleduju ho jak jde směrem ke mně.
"No já totiž.." Začne.
"Co…" Zeptám se ho, ale nestačím už nic jiného říct, protože v ten samí moment přitiskne mé rty na jeho, a tlačí mě na záda na postel.
Jsem v šoku nevím, co mám dělat nebo mu něco říct. Jediné co vím, že jeho rty jsou na mých. Ne že bych mu polibek vracela, v ten samí moment se otevřou dveře a v nich stojí Dimitrij.
"Rose chtěl sem jen.." Zmlkne, když nás vidí. Podívám se na něj vytřeštěně. V ten moment se něco v jeho očích změní a odejde z pokoje.
"Počkej.." řeknu a chci vstát, ale Zachary mě chytí za ruku.
"Klid nech toho kluka být. Jako by tohle nikdy neviděl." Řekne se smíchem.
Podívám se na něj a vytrhnu se mu. "Tohle už nikdy nedělej a koukej vypadnout z mého pokoje. Kde si sakra vzal vůbec nápad, že bych s tebou něco měla."
Pokrčí rameny. "Arturovi si dala, tak proč ne někomu jinému." Řekne s úsměvem a v ten moment mu dám facku.
"Vypadni a už se ke mně nikdy nepřibližuj." Řeknu a on si odfrkne a odejde. Prohrábnu si rukou vlasy.
Sakra musím za Dimitrijem.
Jdu za ním. Zaklepu a chci vejít dovnitř, ale má zamčeno.
"Dimitriji prosím otevři, musíme si promluvit." Křiknu přes dveře.
"Nechci s vámi mluvit, strážkyně Mazurová. Prosím nechte mě spát." Něco bodne mě v mé hrudi, když si uvědomím, že mi volal mým titulem a příjmením. Povzdechnu si a vydám se ke svému pokoji.
V několika dalších dnech se s ním snažím mluvit, ale jediné co mi dává studený pohled a ignoruje mojí přítomnost krom suchých vět.
Vyjdu ze sprchy a vlezu si do postele.
Kdy si vzpomenu, že zítra mám mít s ním trénink. No sakra to dopadne hodně, hodně špatně, myslím si dřív, než padám do temnoty spánku.

9 kapitola 2 část

24. října 2012 v 18:01 | Seléna x LussyNda |  VA-Naruby 2
no jelikož ste splnili normu 10 komentářů, tak tady máte bonusovou kapitolu v tomhle týdnu a další kapča bude v patek:-) příjemné čtení přejí Seléna a Lussy


"Ale víš. Zimní ples. Rudé dlouhé třpytivé šaty, ty a André a noc plná vášně." Řekne s ďábelským úsměvem.

"Jak?" Zeptám se ho, a začne se mi trochu motat hlava.
"Myslíš si, že nikdo o tom nevěděl? Pleteš se, všichni to věděli. Cela Morojská společnost. Jo a pamatuješ si na Britany?" Ukáže na štíhlou blondýnku, co stojí nedaleko. "Jo Britany Badica byla budoucí manželka Andrého. Vlastně byla schválená manželka Andrého." řekne a otočí se na můj šokovaný pohled. Co to tu sakra žvaní?

"Ale ne tys to nevěděla.?" řekne s lehkým úsměvem. "No jo holt královský Moroj, co by si chtěla že?" Podívám se na něj a nějak se mi těžce dýchá.

"Musím jít omluv mě." řeknu a vydám se ke dveřím. Jdu na čerstvý vzduch.
Za chvíli za mnou vyjde Lissa. "Rose si v pořádku. Jsi celá bíla." Otočím se na ní.

"Věděla jsi o tom?" Zeptám se jí.

"O čem?" Optá se.

"O Britany?" Kouknu se na ní a ona najednou zkoprní.

"Rose já..." začne, ale já jí přeruším.

"Věděla nebo nevěděla!" vykřiknu na ní a ona sebou trhne.

"Ano, ale já nevěděla, co cítí můj bratr k tobě." Řekne na svojí obhajobu, a já se zasměju.

"JO jenže to je právě to. On ke mně nic necítil, pro něj jsem byla jako ostatní a já pitomec si myslela, že ke mně něco cítí." Podívám se na ní. "Bylo to ono co? Tvoje přesvědčování o tom, že mám jít dál a tvůj překvapený pohled, když jsem ti řekla o vztahu a o dítěti." Podívám se na ní a ona se dívá do země. "Podívej se sakra na mě, když s tebou mluvím!" vyjedu po ní. V tom přijde Christian za námi.

"Co se děje?" Zeptá se.

"Nic." Odseknu.

"Rose já jsem ti nechtěla ublížit." Řekne provinile Lissa.

"Úžasné, a že se ti to povedlo, vid." Řeknu a v tom se otevřou dveře a vyjde Ivan s Dimitrijem. No paráda, všichni sem můžou přijít.

"Co se děje? Proč tu křičíte? Sem musel Dimitrije násilím dostat od tvé matky Lisso." Zasměje se Ivan. "Vypadá to, že mi chce přebrat strážce." Řekne a já si odfrknu, což Ivana překvapí.

"Co se tady děje?" Optá se Dimitrie, když se na mě a na Lissu zkoumavě zadívá

"Do toho ti nic není." Odseknu, až sebou trhne. "Rose prosím nebylo to tak, jak si myslíš." Řekne Lissa a vidím jak se ji oči plní slzami. "Jo jasně to ti tak budu věřit."

"Rose, takovou tě neznám." Řekne šeptem Dimitrie a pomalu se ke mně přiblíží, ale ne dost, aby mi nechal osobní prostor.

"V tom případě mě poznáš." Vyjedu na něj. "Hele ne že by se mi tahle divokost nelíbila." Řekne Ivan.

"Ale už to trochu přeháníš jsi jak posedla." Poví Ivan a já po něm hodím pohled. "Hele Zeklosi ty radši zavři hubu a dejte mi všichni pokoj." Zakřičím a chci odejít.

"Dobře, ale jdu s tebou, ať se ti to líbí, nebo ne, klidně mě můžeš zmlátit nebo přizabit, ale stejnak půjdu s tebou Rose." řekne nesmlouvavě Dimitrie a pěvně se mi dívá do očí. Otočí se k ostatním. Vy všichni se vraťte na večírek, my s Rose se tam už nevrátíme, omluvte nás u Lissinych rodičů, pod záminkou tréninku dovednosti." Ukončil rozhovor a vedl mě daleko od nich.

"Pust mě." Vyjedu po něm, snažím se mu vysmeknout. Sakra, kde vzal takovou sílu.

"Ne dokud si my dva spolu nepopovídáme. Tady, sedni si a chvilku mlč a upokoj se jasné?" Přikazuje mi Dimitrie

"Neříkej mi co mam dělat! Já jsem tady tvoje mentorka. To ty máš poslouchat mě!" Vyštěknu po něm. Mám toho dost.

"NE." Odpoví jednoduše a vezme mě do náručí. "Řekni Rose, co se ti stalo, že se držíš, aby ti slzy netekli? Řekni, kde je moje Rose, kterou tak miluji?" Poví a pak zmlkne a uvědomí si, že řekl něco nahlas, co neměl.

Vzhlednu na něj. Nemůžu uvěřit, že to řekl. "Ne," šeptnu a zavřu oči. Tentokrát už mi slzy tečou po tvářích, udělám par kroků od něj. "Prosím tohle ne. Nechtěj mě k sobě, já za to nestojím." Řeknu jednoduše a je to pravda.

"Stůj a sedni si zpátky a konečně mlč." Zakřičí a ukáže na lavičku vedle sebe. Ohromena si sednu zpátky vedle něho, vezme mě kolem pasu a obejme mě znova, ale silněji a přesto jemně.

"A teď mi řekni, co se stalo?" Zeptá se jemným hlasem.

Nakloním se k němu a vdechnu jeho vůni. Sakra jak mi tohle chybělo. "Můj život nestojí za nic. Možná by bylo nejlepší, kdybych vůbec nebyla." Řeknu a on se na mě zadívá a řekne, abych tak nemluvila.

"Je to pravda ve skutečnosti sem vůbec neznala svůj život. A muž, kterého jsem milovala a nosila jeho dítě, mi celou dobu lhal." Dořeknu hořce a zasměju se. "Možná by bylo nejlepší odejít a nechat tohle všechno za sebou." Dopovím a než stačí něco říct, zasměju se znovu.

Dívám se na něj, a z očí mi tečou tentokrát už potoky slz. "Co tím myslíš?" Zeptá se mě. "To, že jsem otěhotněla a dávala krev chlapovi, který mě jen využíval a za mými zády o našem vztahu mluvil s kde kým a chystal svatbu s Morojskou štětkou?" Vykřiknu zlobně. "Rose, já nevím co říct." Řekne a já ho zastavím. "Neříkej nic. Prosím," a zasměju se.

"Co si budu namlouvat, nakonec skončím, jak všichni mysleli. Jako krvava děvka." Promluvím šeptem z ničeho nic a nevím proč, ale je to, to poslední co udělám, protože najednou se mi začne motat hlava. Zvednu se a moje oči jsou rozmazané, z dálky slyším Dimitrijův hlas, a pak padám do tmy.

9 kapitola 1 část

22. října 2012 v 15:42 | Seléna x LussyNda |  VA-Naruby 2
tak tady máte první část... pěkné čtení přejí Selénka a Lussynda

P:S.. Zvykněte si že kapitoly se budou přidávat vždy kolem 18-19 hodiny nikdy dřív.. dřív není čas. takže dřív než 18-19hodin kapitoly nebudou dnes je to vyjimka, protože sem doma!!! takže podle komentářu bude kapitola ve stredu:-)

Pohled Dimitrie:

Je ráno Morojského času, takže pro obyčejné lidi noc. Když jsme všichni přišli na snídani, je nám oznámeno, že dnes Pan a Paní Dragomíru pořádají večírek na uvítání hostu z Ruska a zpět Lissy na panství. A účast je povinná.
Já a večírek, mezi Královskými. No to bude, ale zábava. Vím, že na škole jsme s Ivanem a Christianem v hlavní skupince Morojů, ale od té doby co přišla Rose, mám na to jiný pohled, už nejsem tolik výbušný a nevyhledávám za každou cenu pozornost.
Večírek se blíží a všichni se chystají, jen na co se těším, že poprvé uvidím Rose v šatech, i když pro strážce. Budu mít možnost, si konečně s ní promluvit? Doufám, že nám jako vždy nebude stát za zadkem Zachary. Jinak opravdu najdu první pánev a bouchnu mu jí o hlavu.

Pohled Rose:

Mám takový pocit, že Lissa se na tenhle večírek nějak překvapivě moc těší. Dobře vím, že je ráda, že je zase doma, ale to jak se chová je už trochu moc. Navíc mě absolutně už od rána leze na nervy.
Dobře chápu, že je ráda, že je doma, ale to co předvádí je už trochu moc. Vyndám si své strážcovské šaty, ale Lissa mi je vyrve z rukou.
Nechápavě se na ní podívám. "CO?" Zeptám se. "Tyhle ne." řekne razantně. "Tyhle." a podá mi nové červené hedvábné šaty. Kouknu se na ní v šoku. "Lisso zbláznila si se? Je to moje povinnost já..." začnu, ale ona mě opět přeruší. "Žádné takové pokud vím, tenhle večírek se koná taky z jedné části kvůli tobě tak toho laskavě nechej ano?" řekne. Povzdechnu si. "Fajn Fajn zjevně nemá cenu ti odporovat co?" řeknu s povzdechem.

"Ne to tedy nemá." řekne a dokončí svůj složitý drdol. "Tak pojď, jsi na řadě." řekne a usměje se. "Co tím myslíš?" Zeptám se. "No snad si nemyslíš, že tam půjdeš takhle. Koukej si sednout." řekne mi a já zakroutím hlavou. Posadím se a ona během půl hodiny natočí moje dlouhé vlasy v perfektních vlnách, které připne pár sponkami. Nalíčí mě. "Ty si se zbláznila. Tohle..." Začnu, ale ona mě opět přeruší. "Jestli mě budeš pořad přerušovat tak ti asi zalepím pusu." řekne Razantně. Povzdechnu si. Kde se jen tahle povaha v LIsse vzala. "Tak hotovo." dodělá poslední úpravy a donutí mě si obléct šaty co mi Lissa dala: http://www.spolecensky-salon.cz/files/kratke-spolecenske-saty-mini-rude.jpg podívám se na sebe do zrcadla a nemůžu uvěřit svým očím. Jako bych byla úplně jiný člověk. Ozve se zaklepání na dveře a vejde Rea. "Tak co holky můžeme?" usměje se a podívá se na mě. "Rose moc ti to sluší miláčku." usměje se a odejde. Povzdechnu si a společně s Lissou odcházíme z pokoje.

Pohled Dimitrie:

Večírek je v plném proudu, všude sou smějící se královští morojové a u stěn stojí jejich strážci. Když najednou se otevřou mohutné dveře a do nich vstoupí Lissa, má krásné dlouhé šaty a účes, který je sám o sobě složitý. Christian se u mé pravé strany pohne a vyjde vstříc Lisse podá jí rámě.
Můj pohled, ale se vrátí zpátky k dveřím, do kterých vstoupila ta nejkrásnější žena, která na téhle zemi existuje. Moje Rose. Nádherné rudé šaty, které jí obepínají pas a pak se zvlňují, jsou na ní překrásné. Její vlasy mírně natočené do loken, Které jí dělají tak nádhernou, že bych ji mohl přirovnat k živé panence.
Rozejdu se a z druhé strany vidím Zacharyho, který je Roseniným vzhledem uchvácen. Zvýším tempo na kroku a sem tam dříve pod schody. Rose se na mě jen usměje a příjme moji paži. Ďábelsky se usměju na Zacharyho a otočím zpět svojí pozornost na Rose
"Jsi překrásná." Přikloním se k ní a zašeptám jí ty slova potichu do ucha.
Rose se na mě otočí a přísně se mi podívá do očí. "To ti nepomůže."

"Rose co jsem udělal?" zeptám se jí, protože na ní vidím, že je něco špatně.
Otočí se na mě. "Nic si neudělal." řekne unaveně a vezme si ze stolu sklenku šampaňského.
"Tak proč si říkala, že mi to nepomůže? Nějaký důvod to musí mít?" řeknu nechápavě. A Chci si vzít sklenku taky.
"Jde o to, že.." zarazí se a podívá se na mě. "Jestli se opiješ, půjdeš do ledových lázní."
Přejdu její vyhrožování opilosti a zaměřím se na to, co mě zajímá " Jde o to že co? Dopověz to"!
"Jde o to, že jste jak malý. Tohle není soutěž, kdo zabere židli nebo kdo bude první. Nesoutěžíte, rozumíš? Tak nechápu, co hrajete za hru. Už je to celou cestu sem a já toho mám až tak akorát." Řekne a kopne do sebe celou skleničku šampaňského. Dneska se vážně chová divně. Vezme si skleničku něčeho tvrdého a kopne jí do sebe znovu. "Proč si sakra myslíš, že Zachary má nějakou šanci?"¨

Tak teď sem v nesnázích neznám jí takovou. A popravdě vzala mi vítr z plachet."Rose" šeptnu její jméno. "Tohle není dobré místo ani čas, abych ti řekl proč. Ale musí ti stačit, že vidím, jak se na tebe kouká. Prostě žárlím." Dořeknu ty slova a otočím se a odcházím od ní pryč, zanechávám jí u stolu s občerstvením.
"Mohu pani Dragomírova, vyzvat vás k tanci?" zeptám se a ukloním se před ní. "Jistě Dimitri" řekne a chytne mou nabízenou ruku. Pohybujeme se ve stylu valčíku po parketě, a občas mi přeletí oči a vyhledávají Rose, která tam pořád stojí.

Pohled Rose:

Dívám se na něj v šoku nevím co mu mám na to říct. Ano žárlí, ale to neznamená, že se bude ke mě chovat, jako bych byla jeho majetek. Nejsem. Tohle je úplně přesně to, co bylo s Arturem. No dobře nemůžu Dimitrie srovnávat s Arturem, ale stejně. Povzdechnu si. Vezmu si další skleničku whisky a kopnu jí do sebe. Nějak v poslední době je toho na mě moc. Potřebuji vypustit. "Ale ale koho pak to tady máme." ozve se za mnou hlas Jesseho Zeklose. Otočím se na něj. "Copak taková kráska a sama." Usměje se na mě. "A co je tobě do toho?" Zeptám se ho trochu ostřeji.

"Ale no tak chci být milý, nevystrkuj drábky." usměje se na mě. "Teď jsme každý jinde a oběma se nám daří, co přestat bojovat hm?" Zeptá se s úsměvem a nabídne mi sklenku šampaňského a v očích mu nějak divně jiskří. "Fajn." řeknu a vezmu si od něj sklenku. Napiju se a on se znovu usměje. "Koukám, že se Lissa překonala, ty šaty jsou úplně stejné jako té noci." řekne a já se na něj podívám. "Co to povídáš?" zeptám se ho nechápavě. "Co nevíš?" usměje se. "Ale víš.

Rozhodnuti???

21. října 2012 v 18:19 | Seléna x LussyNda
Takže řeknete které dny chcete kapitoly ? mužete si vybrat pouze dva dny. pouze dva dny budou kapitoly a pak az dalsi tyden takze mužete si vybrat pondělí-utery a pak nic až do dalšího tydne nebo Pondělí-patek... ? takže sami se rozhodnite ktery den chcete prvni kapitolu..

8 kapitola

18. října 2012 v 19:14 | Seléna x LussyNda |  VA-Naruby 2

Večeře skončila a já byla ráda, že jí mám za sebou.
Nechápejte mě špatně, mám ráda Lissynu rodinu jako svojí vlastní, ale i přesto prostě se nedokážu chovat stejně.
Rozhodně ne co se stalo.
Možná byla chyba se sem vracet a vzpomínat na to, co by mělo být už dávno zapomenuto.
Vždyť co je na tom tak špatné začít znovu a neohlížet se.
Povzdechla jsem si. Moje mysl opět se vrátila k Dimitrijovi. Musela jsem se smát v duchu celý večer, když sem viděla, jak se tvářil na Eddieho.
Vypadal jako by se ho chystal zabít pokaždé, když mě začal škádlit. Ale Eddie byl můj kamarád, co jsem přišla na akademii. Je jako starší bratr pro mě. Zná mě úplně stejně, jako mě znal André.
No dobře ne úplně do hloubky, ale zná.
Povzdechla jsem znovu, když sem myslela na Andrého. Nemohla jsem si pomoct, byl vyrytý do mého srdce a mysli a já se ho nemohla a taky nechtěla zbavit.
Byl mojí součástí jako třeba ruka nebo noha.
Přemýšlela jsem o době, kdy jsme přišli po škole do jeho domu.

Byli jsme na cestě dvě hodiny poté, co jsme opustili hotel, ale já byla pořád unavená. Možná to bylo, protože mě André nenechal v noci vyspat. Musela jsem se usmát při té vzpomínce.
Byla jsem nervózní, jeho rodiče jsem znala, ale stejně mě to děsilo.
André nahmatal mojí ruku a stiskl ji. "Neboj, vše bude v pořádku." Řekl, když jsme vjížděli bránou k jejich sídlu.
Vždycky mi to tady připadalo jako z pohádky.
Zastavili jsme před domem a vystoupili z Auta. Podívala jsem se na dům a povzdechla si.
Z kufru jsem popadla svojí tašku a šla za Andrém do domu.
"Můj synu jsem tak ráda, že jsi tady." Objala svého syna Rea. "Strašně si mi chyběl." Objala ho a podívala se na mě.
"Rose, jsem tak ráda, že tě zase vidím." Usmála se na mě a pohladila mě po tváři.
"Taky jsem ráda, že vás vidím paní Dragomírová." Uklonila jsem se a viděla, jak mi André dává nechápavý pohled. Nebyl rád, když jsem tohle dělala, ale byl to projev úcty vůči královským rodinám a já je plnila, ať se mu to líbí nebo ne.
"Jsem rád, že jste přijeli v jednom kuse strážkyně Mazurová." Řekl s úsměvem pan Dragomír. "Nic se nestalo při cestě." Zeptal se.
"Nic zvláštního se nestalo otče." Řekl André a poslal mi zvláštní pohled. Vím jistě. Že mi zčervenali tváře, ale neřešila jsem to.
Po večeři jsme se vydali do svých pokojů.
Dostala jsem pokoj hned vedle Andrého, i když jsem si byla jistá, že se mu to moc nelíbilo, ale nemohl nic namítat. No vlastně mohl, ale to by mě nejdřív musel donutit, abychom přiznali náš vztah před světem.
Posadila jsem se na postel ve svém pokoji a podívala se do zdi.
Pořád jsem nevěděla, jestli to byl dobrý nápad.
Nechtěla jsem, aby nic bránilo mé práci a byla jsem odhodlaná uspět i za cenu bolesti.
Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk otevírání a následného zamykání dveří.
Podívala jsem se ke dveřím, kde stál André se zářivým úsměvem na tváři.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
André se, ale jen usmál a vytáhl mě k polibku.
"Chyběla si mi." Vydechl a nepřestával mě líbat. Usmála jsem se a políbila jsem ho.
Rukou jsem si přejela po vlasech a povzdechla si.
Možná, bych měla tyhle vzpomínky zapomenout a jít opravdu dál.
Existují i jiní muži než André. A on by určitě nechtěl, abych byla nešťastná.
Otočila jsem hlavu a podívala se na mojí a jeho fotku. Usmála jsem se.
Šla jsem do sprchy, shodila ze sebe všechny šaty a vlezla do sprchy.
Nechala jsem po sobě stékat teplou vodu a přemýšlela, co mám dělat dál.
Co by se asi tak stalo, kdyby mě a Dimitrije Ivan nepřerušil?
Dobře on už není dítě. Za pár měsíců už bude dospělý, ale i přesto. Mohlo by to fungovat?
to nevím, ale možná by to chtělo zkusit.
Opřela jsem se o chladné dlaždičky sprchy a sledovala, jak voda mizí.

Ležela jsem s Andrém v posteli v našem novém bytě a přemýšlela jsem co mám dělat.
André byl optimistický. Vím, že mě miloval a chtěl pro nás oba společnou budoucnost i s naším dítětem.
Povzdechla jsem si a přitulila se znovu k jeho teplému tělu.
"Na co myslíš?" Zeptal se mě a hladil mě po vlasech. Pokrčila jsem rameny.
"O všem. O nás o našem dítěti. O budoucnosti." Řekla jsem a cítila, jak se napjal.
"Rose proč prostě nemůžeš zapomenout aspoň na pět minut. Pět minut. Víc nežádám je to tak těžké? Jen tak si užívat společný, klidný večer?" podíval se mi do očí. "Je to tak těžké."
"Promiň, ale musím na to myslet, když se mě to taky týká. Tady jde o tvojí budoucnost. Čekáš dítě se svojí strážkyní to ti moc dobrých bodů v radě nepřidá." André frustrovaně vykřikl a vstal.
"Podívej, mám toho dost." Zařval na mě, až jsem se na něj překvapeně podívala. Takhle jsem ho neznala. "Přestává mě bavit poslouchat pořád dokola, že mi ničíš budoucnost."
"Ale je to pravda!" vykřikla jsem.
"Tak podívej!" Vykřikl, přišel ke mně a chytil mě za ramena. "Je mi úplně jedno jestli mi vezmou rodinný titul nebo možnost sedět v radě." Vykřikl a zatřásl semnou. "Jediné co chci si ty a to dítě je to jasné!" podíval se mě do očí, a když jsem neodpovídala zatřásl semnou znovu. "Je to jasné." Řekl znovu přísným hlasem.
Kývla jsem hlavou. "Ano." Vydechla jsem. Nechtěla jsem se s ním hádat.
Podíval se na mě a jeho oči zase změkli. "Promiň Rose já.." začal a přivinul si mě do náruče. "Nechtěl jsem křičet. Jen moc tě miluju." Políbil mě do vlasů.
"Já tě taky miluju." Políbila jsem ho. "Ale ty pochop taky mě jsem tvoje strážkyně a musím v případě potřeby před tebe skočit." Řekla jsem a on mě znovu chytil za ramena a podíval se mi do očí.
"Na to zapomeň." Řekl.
"Ale.." začala jsem, ale on mě opět přerušil.
"Nechci, aby si šla do první linie předemně. Na to tu máme Stana." Řekl a díval se na mě. "Rozumíš Rose? V tomhle stavu tě nechci vidět ve službě."
"Ale já…"
"Chápeš to?" přitvrdil na hlase a já věděla, že s ním už nemůžu argumentovat.
"Ano." Řekla jsem a on mi znovu políbil.

Otevřela jsem oči. Tahle vzpomínka byla zakořeněná v mé mysli a bude tam do konce života. Byla to ta největší chyba mého života.
Vypnula jsem vodu, vylezla ze sprchy, oblékla jsem se a zalezla do postele.
Bylo to osvěžující být zase zpátky.
Aspoň Lissa se sem těšila a já jsem aspoň mohla vyřešit svojí starou budoucnost.

7 Kapitola ...:-)

16. října 2012 v 16:41 | Seléna x LussyNda |  VA-Naruby 2
Lidičky promin te prominte, ale dřív to opravdu nešlo, prvně problemy doma pak zdravotni, škola práce...no anakonec když sem sem chtěla dát kapitola tak se mi uplně odrovnal kopl já musela kapitolu znova psat avzpomínat co tam všechno bylo, abych to napsala aspon podobně no nic nebudu vás zdržovat přejou příjemné čtení adminky Selena a LussyNda



Konečně je tady den odjezdu z akademie Sv. Vladimíra. Pořád se motal kolem Rose za ten jeden den strážce Edi. Ano přiznávám, žárlím. A Zachary aby toho nebylo málo, taky se snažil za ní furt lézt.
A já si to tak krásně naplánoval, že až bude příležitost být sami tak si konečně spolu promluvíme. Musí přiznat, co ke mně cítí. Já vím, že cítí, ale nechce to přiznat. A teď jsme tady v hlasech její minulosti. Kde zažila všechny dobré a zlé věci.
"Odjíždíme." Zavelela Rose k nám všem. Všichni už stojíme na nádvoří akademie, jen já se zahleděl do myšlenek a nevnímal. Najednou mi přistála ruka na rameni. "Dimitri je ti něco?" Zeptá se mě hladký kouzelně jemný hlas mojí Rose. Opravdu sem si pomyslel mojí? Takže je to tady už jsem se opravdu do ní zbláznil.
"Nic mi není." Odpověděl sem, ale pod jejím dotykem mi kůže příjemně hřála a mírně brněla, jakoby žádala více dotyku.
"Tak pojď musíme už vyjeď, čeká nás Lissini rodičové." Řekne šeptem a lehce sjela rukou po rameni a přes paži dolu. Jsem jako omámený jen ten nepatrný dotyk a já jsem z ní v tranzu. Bože být tady sami tak se neudržím a na ní skočím. Nevím jak a proč, ale u téhle dívky moje sebeovládaní se rozpadne jako krabička z karet. Chci jí a chci jí tak moc, že to až občas bolí.
Kráčí před mnou k autu a já kráčím za ní. Nasedneme do auta a vyjíždíme směr Sídlo Dragomírů,
Celou cestu se dívám z okénka a přemýšlím. Jen okrajově slyším jak Lissa vypráví a svém rodném domě, a vše co tam zažila za neplechy. Všichni se smějí jen já a Zachary sedíme a tváříme se bez žádných náznaku úsměvu. Jako kdybychom zamrzli nebo kdyby nás vytesali.
Cesta ubíhala rychle a krajina míjela v rozmazaných čmouhách. Když jsme najednou zpomalili a zajeli na menší příjezdovou cestu, která vedla k obrovské bráně s erbem a znakem Dragomíru.
Všichni jsme na to hleděli jako očarování ta brána je tak překrásná kombinuje tam černá červená a zlatá barva, je to jako kdyby všechny ty barvy do sebe splývali a ty nikdy nevíš, kde ta jedna barva začíná a druhá končí. Kdybych mohl, stál bych tady dlouho a stejnak bych se toho nemohl nabažit.
Auto se pohybuje po menši příjezdové cestě, která je víceméně prašná. Všude okolo jsou různé okrasné stromy a keříky ve všech různých barvách, které ale k sobě záhadně ladí.
Všechna ta krása, ale za stínuje ještě větší a to je dům, co dům vila možná by se tomu dalo říkat i hrad. Jsem z toho tak očarovaný, že si nevšimnu, že na mě všichni hledí. Obvykle své emoce nedávám najevo tak výrazným způsobem jako teď.
Auto zaparkuje těsně před vchodem do sídla. Nádherné mramorové schody vedou k obrovským dřevěným dveřím, které se museli dělat dlouho. Jsou v nich vytesané různé biblické příběhy, a určitě tohle je mistrovské dílo.
"Nádhera viď." Šeptne mi do ucha hlas, který miluji. "Ano," odpovím a rozejdu se za všemi ostatními, co už vystupují po schodech nahoru. Těžké a veliké dveře se pomalu otvírají a v nich se objevují sluhové, kteří běží do auta pro naše věci, aby nám je vynosili. Hned za nimi se vynoří dvě postavy jedna vysoká a druha trochu menší. Muž a žena.
"Mami, Tati." Výskne radosti Lissa kousek od nás, až se všichni trochu leknout. A hned začne utíkat směrem k nim a pěvně je obejme. Rose se rozejde a kousek před nimi se zastaví a pokloní se jim. "Pan a paní Dragomíru." Řekne uctivě a s úsměvem. "Jsem ráda, že vás opět vidím." Dodá a znovu se napřímí. "Rose," zašeptá matka Lissy a pohladí Rose po tváří. "Jsem ráda, že se mi vrátili, obě mé děvčata domů, i když na chvilku." Řekne láskyplně, že ten kdo to vidí, nemůže zůstat chladným.
Otočila se potom na nás všechny a rukou naznačila, abychom šli za ní. "Prosím pojďte všichni dále. A ciťte se jako doma. Služebnictvo vám je k dispozici." Řekne a rozejde se obrovskou halou, že nevím na kterou stranu se mám dívat první. Chytne Rose a Lissu za ramena a vede je přes obrovskou halu, k jedněm dveřím, které se vzápětí otevřou a ukazují překrásně prostřený stůl. Vejde a usadí se v čele po boku svého manžela. Laskavě se na nás usměje a pokyne hlavou. Po levé straně se usadí Lissa po otcově ruce a na právě straně z matčiny strany se usadí Rose. Vedle Lissy se ihned posadí Christian a Ivan. No a já, z rychlím krok, abych se mohl posadit vedle Rose a nepředběhl mě Zachary, protože tohle měl určitě v plánu.
Když dosednu na židli, ďábelsky se na něho usměju a v jeho očích čtu zlost.
Tak to ne milý strážce. Jen tak se mi stavět do cesty nebudeš. Rose je moje. Jenom moje.
Pootočím hlavu a lehce se usměju na Rose, která se na mě překvapeně podívá a lehce mi úsměv vrátí. Když se zaměřím na stůl, který je prostřený červeno zlatě. Hned mě napadne Erb na bráně. Podívám se trošku níže a zjistím, že ubrus je dostatečně dlouhý, aby nikdo neviděl, co chci udělat.
Ještě jednou se podívám na Rose a zjistím, že se mírně klepe. Najdu pod stolem její ruku a stisknu jí. Ať ví, že sem tady sní. Vidím a vím jak to pro ní musí být těžké, být zase tady.
Prvně se v šoku na mě podívá, ale nakonec můj stisk ruky přijme. A já jí začnu, palcem kroužím, uklidňující kroužky na uklidnění. Po chvílí se už tak netřese, ale její pohled je stále smutný. Večeře ubíhá v klidném a podivném tichu, jen občas protrhne ticho Lissina matka, ze slovy máte dost děti. Nechcete přidat a podobně. No když konečně dovečeříme a zhltneme dezert. Pak se všichni odebíráme do svých pokojů. A já musím pustit pod stolem
Rose, i když nechci, musím. Otočí se na mě, usměje se a tiše zašeptá. "Děkuji." Služebnictvo nás každého vede do svých pokojů a já zapadám hned do koupelny, když se vrátím, padnu na postel, jak široký tak dlouhý. A do ticha noci zašeptám.
"Rose, miluji tě."