Červen 2012

18 kapitola Nečekaný problém.

29. června 2012 v 19:39 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby
Tak tady je další kapitolka..a další v pondělí dostanete , když tady najdeme do pondělí aspon 10komentářu.. komentujete čím dále méně.. :-) takže nová kapitolka je velký zvrat někdo to čekal nekdo ne:D no aněkomu se ta postava už asi nebude líbit..:-) takže příjemné počtení vaše Seléna a Lussy.



ROSE:


Dívám se na Lissu, jak vychází z pokoje. Má pravdu ve všem co řekla. Vážně něco začínám k Dimitrijovi cítit, ale k čemu by to bylo? Za pár měsíců dodělá školu, dostane přidělení a odejde. A Lisse a já, se vrátíme zpátky k její rodině.

Neexistuje žádná naděje, jak by to mohlo fungovat. Povzdechnu si a podívám se na fotku Andrého. Dám jí zase na stolek. Popadnu bundu a jdu se projít.

Potřebuju na vzduch. Potřebuju konečně klid. A jediné místo, kde ho najdu, je kostel. Tady mají jen takovou menší kapli, ale pěknou. Vejdu dovnitř a sednu si do zadní lavice. A skloním hlavu, a začnu přemýšlet znova.

"Kéž by si tady byl semnou." řeknu nahlas. "Vždycky si říkal, že do všeho se vrhám po hlavě a nevím, co dělám. A víš co?" Zasměju se. "Měl si pravdu." Usměju se a stisknu medailon v ruce. "Ale já to vyřeším, slibuju."

Sedím tam několik hodin. Venku už slunce na obzoru a já se konečně zvednu a jdu ven z kostela. Musím říct, že mi to hodně pomohlo. Od té nehody sem v kostele každou chvíli, když potřebuju pomoct.

Vyjdu ven z kostela a procházím kampusem k naší koleji, když si všimnu někoho stát za budovou. Vydám se tam a jdu zjistit, kdo se to tam schovává.

"Je tu někdo?" Dotážu se a hádám, že to bude nějaký student.

"Ale, ale kdopak se sem přišel podívat" Vysloví a vyleze ze stínu budovy.

Podívám se na toho člověka. "Arture?" Poptám se nejistě. "Co tady děláš? Myslela sem, že všichni už spí." zeptám se a svírám v ruce svůj medailon.

"Myslela jsi špatně," zavrčí na mě. "Sem tady hlavní strážce kampusu, musím chodit jako poslední spát a zkontrolovat všechno. Ale jsem rád, že jsem tě tady potkal," řekne a v očích se mu zlomyslně zajiskří.

Mám takový pocit, že tohle dopadne špatně, ale na druhou stranu sem ráda, že sem ho tu potkala, aspoň si můžeme v klidu promluvit beze svědku.

"No vlastně je to jedno, ale taky sem ráda, že jsem tě potkala. Musíme si promluvit." Řeknu mu neurčitě. A on se jen usměje.

"Tak to jsem rád" zasměje se a mě přejede mráz po zádech."Prosím" ukáže rukou, abych šla s ním tímhle směrem. Vede nás k opuštěné základně v lese.

Kouknu se za ním. Moc se mi to nelíbí, ale co můžu ztratit, když s ním půjdu? Vzdychnu a vydám se za ním. Musím tedy říct, že cestu zde dlouho neupravovali, je to docela blbá cesta plná křoví. Dojdeme k staré základně. No základně spíš taková stará skoro rozpadnutá chata, a kolem dokola není nic. "Arture. Můžeš se zastavit." Optám se a pohlédnu na něj, když se na mě otočí.

"Nebudeme to dál protahovat. My dva jsme nebyli dobrý nápad. Je mi to moc líto, ale mezi námi nic není a nic nebude." Dořeknu a čekám na jeho reakci.

Zadívá se na mě a přimračí se. "Tohle si neměla říkat." rychle se ke mně dostane ani nepostřehnu a uhodí mě do hlavy. Poslední co cítím a vidím je tupá bolest hlavy a blížící se tma.

Nevím, jak dlouho to bylo, možná měsíce, roky, dny nebo hodiny, ale všechno co vidím je pouze tma.

Probouzím se a do očí mě udeří ostré světlo. "A šípková růženka se probudila." Poví jeho hlas se smíchem. "CO?" Zeptám se sama sebe a otočím se na Artura. Chci něco říct, ale nemůžu pohnout rukama.

Podívám se dolů a vidím, že sem svázaná na židli. "Zatraceně!! Arture co to má znamenat!!" Vykřiknu na něj zlostně.

"Ale to dobře víš, co bych chtěl, a křič si, jak chceš, stejně tě nikdo tady neuslyší." Sdělí a přijde ke mně blíže, "a teď si vyberu malý dárek." Dořekne a zadívá se mi do očí, chytne surově mou tvář a chce mě políbit, ale já ucuknu a flusnu na něho.

Rozesměje se a přilítne mi taková facka, že se bojím, aby mi neupadla hlava.

"Tímhle si nepomůžeš, stejně budeš moje," zasměje tak hlasitě a strašidelně, že mi přejíždí mráz po zádech. Já věděla, že nemám s ním nikam chodit.
Chytne znova mou tvář silně a strčí mi jazyk do úst. Když to konečně vykoná, odlepí se a rozesměje se na mě.

Konečně odchází a chce zamknout za sebou mříže, ale ještě se na mě zadívá. "Rozmysli si to, ty chudinko" řekne a odchází z místnosti.

Koukám za ním docela vyděšeně. Proboha do čeho sem se to dostala. Pomyslím si.

"Arture!! Co tím chceš získat, okamžitě mě rozvaž a pust mě!!!!" křičím z pln plic, ale je mi to houby platné. Koukám se okolo, ale nic tu není co by mě pomohlo. Super nakonec tu umřu kvůli jednomu bláznivému idiotovi.

Neměla sem s ním nikam chodit. Ne jinak Neměla sem s ním začít chodit. Kdyby mě viděl André, tak by mi vynadal za to co dělám. Lissa měla pravdu, měla sem poslouchat své srdce a jít si promluvit s Dimitrijem. Jo Dimitrij, jestli to takhle půjde dál tak umřu dřív, než mu řeknu, že mé city k němu jsou stejné, jako ty jeho tedy aspoň myslím. Ne určitě to vím, ale třeba je to tak lepší, že to neví.

Povzdechnu si a rozkoukám se po svém dočasném vězení, nikde nic jen jedno malé okno, ve kterém vidím stromy a udržovanou zahradu. Sedím takhle už několik hodin a stále se dívám na ten jeden a stejný obrázek zahrady. Když uslyším cvaknutí zámku a těžké kroky, které se přibližují.
"Nesu ti večeři zlato," řekne radostně Arthur a odemkne celu. Zadívá se na mě. "No myslím, že tě budu muset nakrmit, jsi ještě moc silná a mohla bys mi utéct." Prozradí se smíchem.

Odfrknu si a kouknu se na něj. "Raději tu chcípnu, než abych si vzala něco od takového parchanta jako si ty!!" Plivnu po něm. Nechápu, co sem na něm viděla. Jak sem mohla být tak pitomá, a naletět takovému idiotovi.

"A víš co? Nejsi nic jiného než ubožák, který nedokáže nic získat po dobrém, tak přistupuje k násilí a víš co? Raději bych umřela, než abych tě nechala se mi dotknout." Zaječím na něho chladně.

Dojde pomalými kroky až k oknu a zadívá se na zahradu před sebou. "Já, ale nejsem zlý, jen si chci vydobýt místo v tvém srdci, jen silnější má právo na lásku a ty taková žena musí být zkrocena." řekne a švihne na mě pohled.

Přichází zpět ke mně a pohladí mě po tváří. "Ale tímhle to jenom začíná, ty si ještě rozmyslíš a můžeš žadonit, abych ti přinesl jídlo." Prozradí a opět odchází z místnosti, zamkne celu a zmizí za dveřmi, které cvaknou. A opět zůstávám v místnosti sama.

17 kapitola… Láska ubijí.

27. června 2012 v 15:04 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby
Takže nový díl je tady.. Pod touhle Kapitolou najdete novou obalku a nový trailer na hlavní stránce.. takže když to ještě nikdo neviděl určitě se podívjte trochu vás to navnadí na druhou sérii:-) přeji pěkné čtení Selénka a Lussy..
DIMITRIE
Už to dále nemůžu vydržet v její společnosti je to jako kdyby mě samotný magnet, nutil být v její přítomnosti. Jsme blízko a naše rty se skoro políbí. Musím být s ní je pro mě jako vzduch."Dimitriji prosím přestaň. Prosím." řekne mi a přitom si skousne spodní ret. Zadívám se na ní a ještě blíže se k ní přiblížím."Ne" odpovím tajemně ze zastřeným hlasem a dívám se jí do očí jako by chtěl nahlédnou do její duše.
Najednou uhne mému pohledu a zadívá se do země. "Proč to děláš?" Optá se náhle.
"Nedokážu to pořádně vysvětlit, prostě cítím, že to tak má být. Jen když si vedle mě rozbuší se mi srdce a začnou se mi klepat kolena. A když jsme se políbili tehdy v tělocvičně. Viděl sem snad ohňostroj všech barev." Zadívám se jí do očí a čekám, co na to řekne. Nikdy sem nebyl dobry v citovém mluvení.
"To je špatně." Řekne jen a kroutí hlavou v nesouhlasu.
"Sakra Rose, vždy musíš všechno dělat správně?" odpovím trochu zuboženě a odstoupím od ní. "Dobře jestli to není správné. Tak to nechám být. A budu se ti stranit. Ale nezapomeň, já svému srdci nemůžu poroučet, co chce a co nechce, jestli ty ano. Tak ti závidím." Osočím se na ní a pomalu se k ní otočím zády.
"Dimitriji pochop, že tohle nejde, sem starší než ty. Já sem..." nedořekne to, protože se jí zadrhne hlas. "Máš na víc než tohle. Bude s tebe úžasný strážce, nesmíš se nechat ničím rozptylovat."
"Rose a to co říkáš, neříkáš mě, ale sobě. A že jsi starší, jen o pár let. A ani to nejde vidět. Vždy sem vypadal vyspělejší. A že mám na víc. Ty jsi to, co chci nejvíc." Otočím se zpátky na ní
"Ale máš pravdu, jak si přeješ. Nechám tě, aby sis mohla ujasnit, co vlastně chceš." S těmi slovy odcházím, a mířím rovnou do tělocvičny, potřebuju tu energii vybít ze sebe. Ona mě ničí a ani o tom neví. Jen když sem s ní chci jí popadnout a líbat, do skonaní světa. Probouzet se vedle ní a nikdy nevstát z postele. Nikdy sem tohle nezažil. Nikdo mě takhle nepřitahoval.
ROSE:
Rose a to co říkáš, neříkáš mě, ale sobě. A že jsi starší, jen o pár let. A ani to nejde vidět. Vždy jsem vypadal vyspělejší. A že mám na víc. Ty jsi to co chci nejvíc." otočí se zpátky ke mně. "Ale máš pravdu, jak si přeješ. Nechám tě, aby sis mohla ujasnit, co vlastně chceš." S tím se otočí a odchází ode mne co nejdále.
Stojím tam a koukám se za ním. Sem otupěla a slzy mi začnou téct po tvářích. Setřu je rukou a rozeběhnu se k mému pokoji. Chvíli zápasím se zámkem, ale nakonec se mi ho podaří odemknout a zavřu se u sebe v pokoji. Po tvářích mi tečou potoky slz. Vezmu si do ruky fotku s Andrém a jeho medailon co mi dal.
"Proč!!" vykřiknu. "Proč si mě opustil."
Z koupelny vyjde Lissa a já odvrátím hlavu na druhou stranu, aby neviděla moje slzy. "Rose děje se něco?" Zeptá se a pohledem sjede na fotku Andrého.
"Nic." Sdělím jen a utřu si slzy z mé tváře.
"Nelži Rose, vidím to na tobě." Vysloví zmučeně.
"Vážně nic Liss. Nedělej si starosti." řeknu jí. Má svých starostí dost, a já jí přece nebudu přidělávat další semnou a mými vztahy.
"Rose." Zašeptá a přisedne si ke mně na postel. "Vždy si mi říkala, že až budu mít problémy, mám přijít za tebou, a to samé ti říkám i já, i kdybych ti nemohla pomoct, aspoň si tě poslechnu a tobě se uleví. Musíš to ze sebe dostat. A já přísahám, že to nikomu neřeknu." Naléhá na mě a jemně mě hladí po zádech.
"Lisso tohle je něco s čím se musím vypořádat sama." řeknu jen, ale nejsem si tím moc jista.
"Rose, ale když mi to jen řekneš a my si o tom promluvíme, nic se nestane, jen ti to pomůže. Sama si chtěla, abych se ti svěřovala se vším tak mě nenuť přehodnotit názor." Povím už trochu nesmlouvavě a přece s lehkou dětskou naivitou.
Zadívám se na ní a usměju se. "Jde o to, že se mi všechno hroutí jako domeček z karet. Jsem uvězněna mezi třemi balvany a nevím jak se z nich dostat." řeknu popravdě a zavřu při těch slovech oči.
"Budu hádat ty tři balvany jsou muži?" Optá se Lissa a kouká se mi do očí.
"Jo přesně tak." Podívám se na ni. "Zamotala sem se do toho ani nevím jak. Vždyť přece nechci nic zvláštního, jen mít normální strážcovský život, copak je to tak hrozné?"
"Rose řekni mi jeden z nich je André a pak Arthur že ano? Ale třetí? To nevím."
Kouknu se na ní. "No myslím, že to nechceš vědět."
"Rose jsi moje nejlepší kamarádka, jsi jako moje sestra, kterou sem nikdy neměla. O tobě budu chtít vždycky všechno vědět. Vždy budu na tvé straně ať se děje co se děje." Prozradí mi a já sem za to ráda.
Vzhlédnu na ní. "Fajn, ale slib, že mě nebudeš soudit." Sdělím a dívám se na její tvář, na kterém se mihne zmatek. "Je to totiž trochu choulostivé."
"Rose vždycky tu budu pro tebe, za jakékoliv situace." Odpoví klidně.
"Fajn. Víš, jak sem přijala ty tréninky Dimitrije?" Optám se a čekám.
"No trochu vím, slyšela sem se bavit Ivana s Christianem, že dáváš pěkně do těla Dimitrimu. Ale ten kluk má tělo. Máš štěstí Rose." Naznačí a trochu se začervená.
"Bože Lisso." vykřiknu ve frustraci. "Ještě ty začínej." Dořeknu a protočím oči.
"Jak bože vždyť je to pravda je úplně k nakousnutí. A je takový zvláštní. Teda, už dříve jsem si všimla, ale na tebe kouká tak zvláštně. A neříkej, že tobě se nelíbí. On se musí líbit snad všem." Vysloví Lissa ze smíchem.
"Lisso!!" vykřiknu. "Sakra je to můj student, nemůžu o něm přemýšlet takhle."
"Rose, i kdyby co jako? A ty nejsi zdejší učitelka, takže on není teoreticky tvůj student. A hlavně jsi jenom žena. Ale to jsme trochu odbočili. Kdo je ten třetí balvan Rose?" Otáže se Lissa, a mě se zadrhne hlas.
Snažím se jí to říct, ale nějak nemam slov. "Noo víš.. Lisso. Ono totiž se tak trochu něco stalo." Začnu a nervózně si skousnu spodní ret.
"A co?" Zeptá se jednoduše.
"No totiž...mám takový pocit." snažím se ze sebe vysoukat. "Že už dále nemůžu Dimitrije trénovat." Vysoukám ze sebe, jakoby země spadne obrovský balvan, že sem tohle řekla.
"Rose co se děje, on ti něco udělal?"
Skousnu si spodní ret. "No spíš já sem něco udělala."
"Rose a co prosím tě Leze to z tebe jak z chlupaté deky."
"Fajn."Odpovím. "Prostě sem to jednou v tělocvičně psychicky nezvládla..ztratila sem kontrolu a zhroutila se, a pak přišel Dimitrij a já.. on.. vlastně my.." Sakra najednou si připadám jako ten největší puberťák, bože kam sem se to dostala?
Lissa sedí už naproti mě a hltá každé mé slovo."Bože Rose co." výskne nedočkavosti a pak si rychle překryje pusu rukou a omluvě se usměje.
"Prostě mě políbil." Vyhrknu rychle a´t už to mám za sebou. "Ale mám takový pocit, že jeho pocity pro mě, jsou daleko větší po tom, jak se začal chovat."
"Hm to je zajímavé," řekne. "Teď už chápu tvé reakce na něho poslední dobou." odpoví a zamyšleně se podívá mimo. "Rose řekni mi, co cítíš ty?"
Podívám se mimo, nasaju vzduch a rozhodím rukama. "Já nevím. Nevím, nevím, co mám cítit Lisso. Já prostě sem mimo, a nevím už ani kdo sem já!"
Pohladí mě po hlavě a vezme moje ruce do svých. "Rose co se stalo, že si přišla vystresovaná do pokoje?"
"Já...Chtěla jsem vědět co se s ním děje, a proč se v tom pokoji tvářil jako bych mu nejvíc ublížila, když sem se zmínila o Arturovi... Jde o to, že prý ke mně začíná něco cítit a je zmatený, ale já.." Neuvědomím si to, ale zase mě začnou téct slzy po tváři. "Já to už nemůžu cítit." Prozradím a rozpláču se.
"Rose a jsi si jistá, že to nemůžeš cítit. Řekni mi, co cítíš, když si s ním? Nebo když tě políbil. Co jsi v té dané chvíli cítila?"
"Já...cítila se otupěle. Já najednou sem byla jako by v tranzu, a cítila několik jisker skrz moje tělo a stydím se za to." Vzlyknu a utřu si sopel.
"Stydíš, to nechápu a proč?" odpoví a nechápavě zakroutí hlavou, až jí spadnou její světlé pramínky na ramena.
"Já.." Zašeptám. "Nevím proč, ale dneska když se mi díval do očí měla sem pocit, že když se mě dotkne je to daleko lepší než tvůj bratr André.. a to je špatné... Podvedla jsem ho." podívám se dolů a žmoulám mokrý kapesník.
Lissa se tiše zasměje. Položila mi jednu ruku na líce a druhou mi zvedne bradu, abych se jí dívala do očí. "Rose nikoho si nepodvedla. Vím, že si mého bratra milovala, ale on je mrtvý a neexistuje žádná možnost, aby ožil. Ty musíš jít dál. A já jsem ráda, že tohle cítíš, protože už nechci vidět, jak se trápíš. Nikdo nemůže vrátit čas zpátky. A tohle byl osud. A ten ti dává novou příležitost. Tak prosím rozmysli, jestli si necháš vyfouknout další možnost na štěstí. Teď tě nechám, máš o čem přemýšlet." Řekne a přitom se zvedne a odejde z místnosti. Dívám se na ní v naprostém šoku.
Sakra to snad nemůže myslet vážně? Bože můj, co budu dělat? Zeptám se sama sebe v duchu.

Vampýrská akademie Naruby 2 Život za branou.

27. června 2012 v 9:15 | Seléna x LussyNda |  Postavy
Tak a tady Vám přinášíme novou obálku a nový trailer na druhý díl... Doufám, že se to bude všem líbit...:-) Nás krásný nový trailer patří díky jen Lussy to ona je ta nadaná :-) Takže trailer díky jen Lussy..Které taky moc děkuju. Že je vždy tak trpělivá amá semnou nervy .. Takže tady to je a kolem 15 hodiny bude další díl...:-)

NOVÁ OBÁLKA:

A TADY JE NOVÝ A VYNIKAJÍCÍ TRAILER OD LUSSY.. UŽÍTE SI TO.. MÁME POSLEDNÍ 4 KAPITOLY KE KONCI NARUBY 1..PAK ZAČNE NOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ ROSE A DIMITRIHO.



VŠEM DĚKUJEME , ŽE NÁS ČTENE A VELKÉ DÍKY PATŘÍ VÁM. ZA TO, ŽE TRÁVÍTE TOLIK ČASU S NÁMI A NAŠIMI HRDINY. VAŠE HOLKY. SELÉNA A LUSSY..

16 kapitola: Trable

25. června 2012 v 20:13 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby
Takže lidičky..Moc nás těší, že vás tolik čte! Ale co nás mrzí?? ˇ6e jen ti a samí lidé píšou komentáře...Ono by sstačilo třeba i smajlík:-) Nás to vždy potěší.. i ta nejmenší zmínka...Takže přidávám kapitolu...Denně vás tu chodí přes 40lidi takže od dnes aspon 10 komentářu a bude ve středu další kapitola:-) Když ji budete chtít počastuj te nás milým slovem. pro radost pro nás... A ve středu vám přineseme Nový trailer na Druhé pokračování povídky Naruby i s oficiální obalkou:-) takže příjemné čtení.. budou tam určitě chyby.. je to dané na rychllo, ale ráno to znova zkontrolujem a předěláme bez chyb:-) A proč ty komentáře.. chceme vědět kolik lidi doopravdy čte VA Naruby...


ROSE
Mam chuť dneska Lissu uškrtit. Proč sakra si vymyslela, abych s ní šla na hodinu éteru. Ze všech tříd je to hrozně nezáživný, samá teorie. Dívám se na ní a po celé třídě, když si všimnu, jak někdo vstoupí dovnitř. Dimitrij. Docela se podivím co tady děla. Dívám se na něj ostražitým pohledem. "Ahoj." řekne a stoupne si vedle mě.

"Co tady děláš? Nemáš hodinu?" Zeptám se ho nezaujatě.

"Dneska ne," odpoví a zadívá se před sebe. "Dnes máme dva dny hlídat svého přiděleného Moroje. Tak jsem přišel doprovodit Ivana na hodinu Eteru." Oznámí a stoupne si v ostražitém postoji. Jakoby chtěl čelit všemu a všem.

Podívám se mimo a pokývám hlavou. "Já myslela, že to máte až v terénním cvičení?"

"Ale tady tohle není terénní cvičení, kdy nás budou napadat." odpoví a kouká pořád ostražitě kolem sebe.

"Aha." řeknu jen a promnu si krk, na kterém mám uvázaný šatek.

"Co ti je? Nosíš nový módní doplněk." Řekne mi s úsměvem a otočí a sklopí hlavu, aby mi viděl do oči. Když někdo vstoupí do třídy a my hned zbystříme. "Dobrý den, posaďte se."
Otočím hlavu na učitele a vykulím oč. Adrian Ivaškov. Střelím pohledem k Lisse která se na mě culí. "Ta se mi snad jenom zdá." řeknu potichu skrz zaťaté zuby
Po dlouhých 45minut užívání éteru konečně skončila hodina. Ohlédnu se a nevidím Lissu v místnosti, sakra kam mi ta liška proklouzla.

Když jí chci jít hledat, zastaví mě hlas. "Rose? Rose Hatway?" zeptá se mě jemný mužský hlas, otočím se za hlasem a před mnou stojí Adrian.

"Ano přejete si?" zeptám se neutrálním tonem. Samozřejmě, že si ho pamatuju z vyprávění Andrého, ale vážně nemam náladu na nějakého bohatého moroje.

"Takže je to pravda, že jste tady." usměje a prohlíží si mě jak kus masa. Nastavím ještě kamennější masku a opovrženě se na něho podívám."Ano, je? Máte nějaký problém, pane Ivaškove?" Zeptám se ho neutrálním tónem.

Dívám se na něj pořád s kamennou tváří a přimhouřím jedno oko, když mě pořad sleduje. "Co? Něco se vám nelíbí?" řeknu trochu rozhořčeně.

Kouká na mě a na tváři má pobavený pohled. "Popravdě?" zeptá se a chvilku mlčí. "Jen sem se díval, že jsi ještě krásnější než kdysi." Odpoví pouze

Zamračím se na něj. "O čem to mluvíte, pane Ivaškove? Vypadám pořád stejně." řeknu a pohledem hledám Lissu. Sakra ta holka mi už zase utekla, pomyslím si.

"A když mě omluvíte, musím najít svojí práci." řeknu a chci odejít.

"Svojí práci? Otáže se mě. "A nemohl bych být vaše práce já?" optá se a mrkne na mě.

Podívám se na něj v šoku. "Co?" Zeptám se ho. Docela by mě zajímalo, jak to myslel.

"No, že by se mi líbilo mít tak sexy a nebezpečnou strážkyni. Než toho mého." Řekne a ukáže rukou dozadu v místnosti. Já pouze odfrknu a zadívám se z okna

" Ale určitě budeme mít ještě příležitost si spolu promluvit"....optá se mě a otočí se na patě a odchází do svého kabinetu a já konečně odcházím hledat Lissu...

Ten Ivaškov prostě si nevidí na špičku nosu, ale co mě to překvapuje, vždycky byl takový. Odejdu nasupeně ze třídy a jdu hledat Lissu. Zatraceně proč mi to ta holka děla? Vyjdu z učebny a slyším známý hlas, jak na mě volá Artur. No bezva to mi ještě chybělo.

"Co chceš?" Zeptám se ho. Vážně na něj nemám náladu.

"No tak, hned se nevzrušuj.. dobře víš, co chci!" odpoví a slizácky si mě projde pohledem od shora dolu. "Jdu se zeptat, jestli ses konečně umoudřila a přilezeš za mnou?" Čeká co řeknu a dá si ruce zkřížené na hrudník.

Podívám se na něj. Co to se všema krucinál dneska je? "Ne!!!" vykřiknu. "Mezi námi dvěma nikdy nic nebude. Ani by nemohlo" zadívám se na něho přísně.

"Chyba lávky zlato. Už bylo. Ale ty stejně znova dolezeš. Takového jako já, už nenajdeš. To si zapamatuj." řekne a odkráčí bůhví kam.

Zasměju se. "Jo jasně. Takových je milióny." zařvu za ním. Dneska už toho bylo moc. Za poslední měsíce je toho moc. Nejdřív Adrého a mého dítěte smrt, pak příjezd sem s Lissou, Dimitri, Adrian a Artur. Mám toho na talíři nějak moc, a nevím jak to zpracovat.

Doběhnu k nám na pokoj, ale po Lisse není nikde ani památky. Jdu jí hledat po kampusu. Nakonec se zeptám jedné Lissiny spolužačky, která řekla, že nejspíš bude v pokoji pana Zeklose s Christianem. Povzdechnu si, to mi ještě chybělo.

No výborně ještě aby tady otěhotněla, to by mne chybělo. Doběhnu na pokoj. Vážně nepočítám s tím, že Zeklos má pokoj s mým studentem. Rozrazím dveře a všichni se na mě otočí. "Můžeš mi laskavě vysvětlit, kam ses mi ztratila?" zařvu na Lissu.

"No chtěla jsem jít za Christianem a ty ses bavila s učitelem." řekne nevinně. "Ale Rose. Nečerti se, my jsme chlapi bez zábran, my jí neublížíme." řekne mi s úsměvem Ivan. "Zmlkni pokémone!" zařvu na něho .

Ivan se na mě podívá šokovaně a stejně tak Dimtirij. Rozhlédnu se po místnosti a všimnu si, co tu celou dobu dělají. Morojská magie. "Si ze mě děláš legraci?" zeptám se Lissy. "Tobě nestačí se učit o éteru v hodinách? Na co sakra myslíš?!" zakřičím na ní.

"No na učení přece" řekne a podívá se na Christiana, na kterého mrkne.

"Tak žirafo jedna naše klídek." odpoví Ivan a stoupne si a dá ruce do smířlivého gesta, když se na něho podívám s tak hrůzostrašným pohledem, začne utíkat před mnou a řve na mě."Uniknu ti ze spáru, žirafo." a zabouchne se v koupelně. Všichni v místnosti se rozesmějí a já jen zakroutím hlavou.

"Podívej se, víš co to s tebou dělá, a já odmítám si připsat na svůj účet tahat tě z průšvihu je ti to jasné?" zeptám se Lissy a pak se podívám na Dimitrje. "Nemáš dneska náhodou sezení s Arturem?" Zeptám se ho nasupeně
.
Měl jsem mít, ale zrušil to, prý očekává návštěvu tak na mě nemá čas." řekne nasupeně a odvrátí od mne tvář. Co se to děje?
Chová se divně. A to proč? "Fajn víte co necháme tohle teď být." Podívám se na Dimitrije. "Můžeš jít semnou na chvíli?" zeptám se ho.

"HM" odpoví a jde ven na chodbu.
Podívám se na něj a jdu za ním. Naznačím mu, aby šel za mnou. Jdeme vedle sebe směrem z kampusu. Musím říct, že procházka k jezeru je příjemná a pročistí hlavu. Rozhlednu se na jezero a pak na Dimitrije. "Co se s to s tebou děje?" zeptám se ho.

"Nic co by semnou bylo?" odpoví mi protiotázkou.
"To mi řekni ty." Otážu se ho. "Od minule hodiny se chováš divně, vypadáš naštvaně, rozzuřeny. Tak mi řekni co se děje?" řeknu mu a dívám se na něj.
"Prakticky vzato nejsem tvoje učitelka, takže z toho nebudeš mít problém." Naznačím mu s úsměvem.

"A víš ty co. Jo sem rozzuřený a hlavně zmatený." řekne tajemně. "Když jsme se políbili, myslel jsem si v tu chvíli, že to je ta nejlepší věc co mě potkala, ale když si se pak odrhla a prostě odešla. Byl jsem nejvíc zmatený, co jsem kdy byl." už se chci nadechnout a říct. "A neříkej mi, že to není správné." řekne."Já sem v tu chvíli cítil, že to správně bylo. A popravdě." Chytne mě za ruce a jemně přirazí ke stromu.

"Bych to zopakoval znova. A vůbec mi nezaleží, že by nás někdo viděl."
Dívám se na něj docela v šoku. Sakra to přece nemyslí vážne. Jak se sakra tohle stalo? Srdce mi začne divoce bušit a kůží mi lítají elektrické jiskry, když mě drží u stromu. Polknu. "Dimitrij. Já...," chci říct, ale on mě přeruší.

Přiloží mi prst na rty "Pšt nic neříkej. Prostě udělej to, co by jsme chtěli oba. Já teda chci. Ale otázka co ty?" zeptá se a ty slova mi šeptá do a ani se nedotkne mých rtu.
Dívám se na něj a srdce mi divoce tluče. Zatraceně proč mám pocit, že se můžu rozpadnout pod jeho dotyky, proč se mi jeho dotek tak hrozně líbí? Dokonce víc než Andrého dotek. Ne sakra to ne! "Dimitriji prosím přestaň. Prosím." Skousnu si spodní ret.
"Ne" odpoví tajemně, z zastřeným hlasem a dívá se mi do očí jako by chtěl nahlédnout do mé duše.

15 kapitola Já a zamilovaný?

23. června 2012 v 9:56 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby


Dimitrie:

Jdu přes celý kampus na dhampýrskou kolej z tělocvičny, potom co mě políbila, se odrhla a řekla, že tohle nemůžeme a já jsem ztracený ve svých myšlenkách. Při chůzi si vzpomenu na polibek, jako kdyby vybuchoval ohňostroj uvnitř mě. Přejedu si palcem přes dolní ret a ještě pořád cítím ten polibek. A pak prostě odešla a já zůstal stát sám v tělocvičně.

Ani si neuvědomím a stojím před kolejí. Vejdu a jdu chodbou kolem vychovatelky, která ani nezvedne hlavu, aby si zkontrolovala, kdo jde.

Konečně jsem před pokojem, přes pouto cítím, že Ivan je ve vnitř. Ach určitě mě bude zase zpovídat, včera jsem ho jen tak, tak ukecal, aby toho nechal, ale teď se nenechá odradit. Vejdu dovnitř. "Nazdar Ivane," pozdravím ho a posadím se na postel.

On otočí hlavu a na tváři má úsměv, ale jakmile mě uvidí, úsměv mu zmizí. "Co se stalo?" řekne jen.

Podívám se na něho a skloním hlavu. "Dnes jsem poprvé políbil holku" odpovím potichu a nejsem si jisty, jestli jsem udělal dobře, že mu to říkám, ale stejnak kdyby chtěl si to může přečíst u mě v hlavě.

Vykulí na mě oči a rozesměje se. "Teda kámo!" Vykřikne radostně. "Už bylo na čase. Hele nic ve zlém, ale už jsme si začínali myslet, že si na opačné pohlaví." Zasměje se, ale mě tedy moc do smíchu není. Super no takže si o mě všichni myslí, že jsem na kluky. Opravdu super. To mně ještě chybělo.

Ivan mě, ale dále pozoruje zkoumavým pohledem. "Tak koho pak si ulovil hm? Že by svojí učitelku hm?"

Uhnu pohledem a mlčím."To si děláš srandu ne?" Rozchechtá se. Zavrčím na něho a podívám se jeho směrem. "Nech toho, to není směšný. Nevím co mám dělat," o tom co se tam stalo mu říkat nebudu, to je jenom mezi mnou a Rose.

"Prostě jsme se políbili a ona se pak odrhla a řekla, že tohle nemůžeme, a s kamennou tváři odešla z tělocvičny. Fakt nevím." Zvednu hlavu a zabodnu pohled do jeho očí, které teď celé září. "Prostě já jsem cítil ohňostroj s ní.
Ale ona mě nikdy nebude chtít jsem pouze novic." Vydechnu a promnu si oči.

"Wau kámo. Ty si do ní zamilovaný ne?" Zeptá se v šoku.

"Já-já" zakoktám se, "já nevím," zašeptám, " jak se to pozná? Ty s tím máš zkušenosti?" Pohlédnu na něho nevinným pohledem.

Ivan se jen zasměje. "No kámo ty jsi jasný a mám pocit, že jsi v tom až po uši." Usměje se na mě a ukáže mi palec nahoru. "Hele a kde bereš jistotu, že tě nechce? Myslím, že jí je naprosto jedno, jestli je to strážce nebo ne." Dořekne svojí otázku.

Vjedu si rukou do vlasu a přehrábnu si je. "Nevím, proč by měla chtít mě" Dotážu se ho úzkostně.

"No já nevím. Třeba protože jí miluješ?" Vydechne. "A nebo, protože jí nemlátíš." Vychrlil ze sebe a já po něm střelím pohledem.

"Cos to řekl? Zopakuj to?" Utrhnu se na něho rychle.

"No. řekl jsem, že ty jí na rozdíl od Artura nebiješ." Zopakuje a já vstanu s postele. Krucinál kde to zjistil.

"A kde si na tohle přišel?"Optám se ho nejistě.

"no tak za prvé Strážci se dneska smáli o tom, jak tvrdě si to museli rozdávat, že slyšeli rány, přes zeď." řekne a já zatnu pěsti. Sakra začínám z ní šílet. "No, ale hlavně pamatuješ si jak jsme schovali v jeho pokoji to moje odposlouchavadlo, aby jsme věděli co se děje mezi strážci?" Optá se mě a čeká jestli si vzpomenu.

"Vzpomínám si matně, ale asi jo?" odpovím nejistě. "Co s ním?"
Podívá se na mě a vzdychne. Mám pocit, že to nevěstí nic dobrého. "Tak poslouchej." Vytáhne odposlech a stiskne tlačítko Play. "Hm, chceš mluvit o tom, jak nezodpovědně ses zachovala?" Slyším Artura říkat. "Nezodpovědně?" Ozve se hlas Rose. "Ano" odpoví Artur. Najednou slyším ránu a jako by něco spadlo a pak křik Artura. "COS to udělala jsi ty normální?"zakřičí na ní a já ztuhnu. "My dva jsme spolu skončili." Vydechne Rose a já se můžu jen radovat, ale pak slyším ránu a její sten. "Tak to teda ne holčičko, my dva spolu skončíme, až to řeknu já!" Zasyčí Artur a já stisknu ruce do pěsti, kterou bych mu rád dal. "No tak to si uhádl!!"Zařve na něho Rose. "Ale ne" Slyším ránu a Rosin tlumený výkřik. "To nemyslíš vážně!!" zakřičela na něho. "Tak víš co princezno, běž si to udělat sama. Takových jako ty, můžu mít spousty" Vřískne na Rose. "S chutí."vydechne úlevně Rose. "Dávej si pozor jestli nechceš zažít, co dokáže Zmejova dcera." Řekne a mě teď dojde, proč se všichni zmeyi bojí.

A myslím, že Artur by se ho měl bát, ale moje oči se zúží, protože ten její hlas je strašidelný.

"Ty vole, tak to je síla." Zmůžu se jenom na tohle. "Ivane, musíme jí pomoct. Dobře víš, Jaký je Arthur dement?" Teď to aspoň vysvětluje ty její modřiny.

Začínám mít neblahé tušení, že tohle neskončí dobře
On se jen zasměje. "No a jak to chceš asi udělat hm?" Zeptá se mě ze zdvihnutým obočím.

"Je to naše tvrzení proti jeho, a když ukážeme záznam, budou chtít vědět, jak jsme ho získali, a to zavání průserem."
"Já vím," zmučeně odpovím, prostě musím jí nějak pomoct. "Tohle tomu hajzlovi nedaruju." zavrčím pln nenávisti.
Ivan se na mě podívá v šoku. "Ty vole brzdi. Dávej si bacha, nemůžeš nic udělat. Už takhle si měl docela průser s tím, když si zbil svého morojského otce." Vydechne bolestně. "Jak mu to chceš vrátit?" Optá se mě se zájmem.

"Nevím Ivane, ale na něco přijdu, Znáš mě!" zavrčím pomstichťivě.

"No právě." Zasměje se a pak vidím, jak mu něco cvakne v hlavě. "Hele jak se jmenoval ten chlap, co tenkrát pomohl tvojí mamě a tobě se zbavit obvinění když si zmlátil otce?" Zeptá se přemýšlivě. Podmračím se a nevím, kam tím směřuje. Myslím, že mu všichni říkali Prolezlý had. V ruštině Zmeya.

"Ivane, ty to chceš říct jejímu otci? Ona mě zabije?" odpovím s hrůzou v hlase.

"Tak to neznáš Rose, Ta má tendenci se všechno dozvědět." podívám se na něho a uhnu pohledem. "Hele mazej se připravit, za 10 minut začíná nám obou hodina. Máme hodinu éteru." řeknu a odejdu si pro věci, když se ohlednu vidím, jak bere knihy a sešit. "Tak jdeme?" Optá se mě stále s úsměvem.

"Jo" Odpovím jen. Kráčíme chodbou, když si ještě vzpomenu "Ivane, neříkej to nikomu o Rose a mě prosím."Zadívám se na něho prosebně. On se jen usměje a kývne hlavou. Jdeme tiše a já se stále vracím ke vzpomínce k našemu polibku...

Sorry lidičky:-)

22. června 2012 v 19:52 | Seléna x LussyNda
Promiň tě lidi, ale nestihám a jsem ještě mimo domov a nevim kdy přijdu takže kapitola bude zitra do 12 hodin promin tě:-) Seléna...


14 kapitola-Realita

20. června 2012 v 12:08 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby
Pěkné počtení přejí Selénka a Lussy:-)



DIMITRIE:

Stojím před tělocvičnou a čekám na Rose dnes je to poprvé, co jsem tady dřív. Už z dálky vidím, jak běží a mě vytane na tváří samolibý úsměv. Konečně ke mně přiběhne a já si to prostě nemůžu odpustit. "Ahoj Rose, dej si 20 koleček, přišla jsi pozdě:" řeknu se smíchem. A zahledím se na ní. Kouká mi upřeně do očí a zasměje se krásným a uvolněným tónem, který u ní jen tak neslýchám. Jsem z toho tak okouzlen. "Hele myslím, že takhle to nefunguje." Odpoví mi. "Cože tak brzo? Vždycky o několik minut pozdě a teď?" zeptá se a já se dnes cítím velmi zvláště, jen její přítomnost na mě působí tak omračující. Zadívám se na ní.


"No, tak pojď ty moje vílo" zachechtám se, abych zakryl svoji nervozitu. Najednou si něco uvědomím co to má na obličeji? Zastavím se příliš rychle, protože málem do mě narazí. Stojíme v tváří a já trochu zakloním hlavu dolu protože je krásně malá. Zvedne koutek rtu a usměju se svým polovičním úsměvem. "Tak co budeme dělat, Hvězdičko dneska?"zeptám se rychle na první,abych přestal přemýšlet jaké to je líbat její rty. Bože přestaň na to myslet.Dost.

Projede mě pohledem a vytrhne mě z přemýšlení její hlas. "Hvězdičko?" zeptá se. Ruce se mi začínají pořadně potit. Kdyby jen věděla. "No jistě, že hvězdička, slunce často nevidíme, ale hvězdy září jako ty i když..," zmlknu a celou si ji projedu pohledem jestli neuvidím ještě další modřiny, krom té co má na tváři.Pak se ji z vážnou tváři zadívám do očí.

"Nechceš mi říct Rose, co to máš na tváři?" Lehce se dotknu modřiny kterou má schovanou, aby věděla, že myslím přímo tohle. Když se ji dotknu uhne pohledem a ustoupí od mně jako kdybych byl jen další otravný komár.

"To nic není uklouzla jsem ráno ve vaně." Odpoví mi rychle a myslí si, že jí to sežeru?. "No půjdeme, nemáme celý den na vybavování." Otočí se ke dveřím a nasadí svůj kamenný výraz strážce a odemkne dveře. "Dej si 10 kol a pak se vrat." Zakřičí na mě za pochodu a ani se na mě neotočí.

"Rose nemusíš mi lhát." Vyslovím a už se nezdržuju protože nečekám, že mi odpoví se otočím a jdu běhat těch 10 koleček.
Běžím po trati a neustále cítím v prstu jemné elektrizující impulsy, když jsem se zlehka dotkl její tváře. Co se děje Rose? Pomyslím si a běžím konečně poslední kolo. Od té doby co mě začala učit má kondička se skvěle zlepšila a i v boji jsem lepší a rychlejší. Konečně jsem v cíli. Ještě se zastavím a trochu po běhu protáhnu svaly aby si odpočinuli. Rozběhnu se a rozrazím dveře do tělocvičny..

"Jsem zpět hvězdičko a," zmlknu v půli věty a zadívám se na ní v šoku. "proboha co to děláš." přiběhnu k ní a opatrně vezmu její ruky do svých. "To potřebuje vyčistit. Jsi se zbláznila? Sedni si a počkej na mě." rozkážu a rozběhnu se do šatny pro lékárničku. Než doběhnu do šatny ještě si ji pořádně prohlednu. Celá se třese a začínají ji téct slzy. Sakra co se děje. Tohle nevydržím.Rychle seberu lékárničku a běžím zpátky za ní.

"Rose" zašeptám s bolestí a zadívám se jí do očí. "To bude v pořádku." Vezmu její pravou ruku do své dlaně a pomalinku přejíždím vatovým tamponkem s dezinfekcí po jejich kloubech pak to obvážu a tohle zopakuju i s druhou rukou..Ještě chvíli ji přes zavázanou ruku jemně hladím pořád koukám na to místo, kde ji tekla krev. Když zvednu hlavu podívá se na ní a všimnu si jejich volně vlajících vlasu neodolám a promnu je v prstech následně je zandám za její ucho. Neustále se třepe,ale tohle není zimou, ale psychického rázu.

Musím ji pohladit po tváři a snažit se ji trochu uklidnit. "Už je to v pořádku." Zašeptám ji abych ji nevystrašil a pomalu se k ní přiblížím. Natáhnu své ruce obmotám je kolem ní přitisknu ji k sobě a dávám ji i sobě pocit, že už bude vše v pořádku.Přejedu ji rukou po její hlavě a trochu se nakloním. ."šššš, všechno bude v pořádku." Šeptám ji do ucha a snažím se jí slovy uklidnit. A přitom ji hladím po hlavě a zádech. Kdyby jen věděla. Pomyslím si a lehce se usměju.

Určitě tohle bere jako největší zradu, jsem ten kterého má učit neukazovat, že je jenom obyčejný Dhampýr s city. Po chvilce co ji držím v náručí a hladím ji po vlasech. Se konečně upokojuje a už se netřese.Což je pro mě jako velké vítězství nemůžu ji takhle vidět.. Trhá mi to srdce na dvě půlky. Najednou zvedne ke mně svou krásnou a momentálně uplakanou tvář a zadívá se mi upřeně do očí. Tak moc mě lákají její oči že si ani neuvědomím, že má hlava se pomalu naklání dolů. Perou se ve mně pocity štěstí, zmatenost, síla, bezmocnost. Nevím jestli tohle můžu je to přece moje mentorka. A je trošku starší. Ale jakmile přitisknu své rty k jejím vše mi je rázem jedno. I kdyby teď přiběhli strigoňové nebo někdo vběhnul do tělocvičny nic neexistuje krom jejich rtu

Palcem ji přejedu po tváři a ještě prohloubím náš polibek. Dnes jsem poznal to nejlepší na světe její rty a už nikdy se nechci od nich oddělit. Trvá to snad jen pár minut, když naše rty oddělí a urychleně vstane na nohy já ještě stále sedím na žíněnce a koukám na ní nahoru. Zadívá se na mě se šokovaným výrazem Nasadí hned potom masku strážce a otočí se ke mně zády. "Tohle nemůžeme." Řekne jen a rozejde se rychlím krokem ven A daleko od mne.

13 kapitola Sen nebo realita?

18. června 2012 v 19:25 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby
A tady je nová kapitolka.. přejem pěkné počtení Lussy a Selénka:-)



Rose:
Ležím ve své posteli a koukám na strop. Mám toho už plné zuby. Ten noční výlet za Arturem mu ukázat, že nejsem malá holka na kterou musí řvat a hlídat jí nevyšel moc dobře. Poté co semnou mrštil proti zdi a na postel jsem schytala pár modřin po těle a jednu na tváři. Vážně super ještě, že Lissa spala, když jsem přišla. Dala jsem si hodně horkou sprchu a zalezla do postele. Jakmile mi padla hlava na polštář usnula jsem.

Jsem v posilovně a čekám až se Dimitrie konečně uráčí přijít. Samozřejmě jako každý den pozdě. Už mě to nemůže překvapit. Vidím jak běží do dveří a ušklíbne se na mě. "Pozdě. 20 kol." řeknu a on se jen zašklebí a rozeběhne se. Podívám se za ním a usměju se. Asi po 10 minutách přiběhne zpátky udýchaný.

"Zpět Rose " huláká na mě už od hřiště.

"Skvěle." Usměju se na něho. "Jdeme bojovat." přejdu k žíněnkám a čekám.
"Oky douky" odpoví jen.

Začneme spolu bojovat a musím říct, že mu to konečně začíná jít v jedné sekundě mě najednou podrazí nohy a já letím po zadech dolů, ale ještě stihnu ho chytit za rukáv, takže spadne přímo na mě.

Zandá mi upadnutý pramen vlasu za ucho a krásně se na mě usměje. "Víš, když se usmíváš, že ti to sluší mnohem víc?" zeptá se mě.

Usměju se a podívám se na něj. "Víš, že by si tohle neměl říkat." Usměju se znovu a trochu zvednu hlavu a skousnu si spodní ret.

"Já vím, ale už se nemůžu držet dál" dořekne a přiblíží hlavu trochu níže k mě, a upřeně se mi dívá do očí

Povzdechnu si. No dobře není to tak lehké, jak to vypadalo na začátku, ale co můžu dělat? Bože do čeho jsem se to dostala? Podívám se na jeho rty a pak do jeho hnědých očí. "Já taky ne." řeknu a těmito třemi slovy překonám hranici, která nás dělí.

Přitisknu své rty na ty jeho a začnu ho líbat.
Wou.... Tohle je snad ten nejlepší a nejsladší polibek ze všech. Nevím přesně čím to je, ale cítím tisíce jisker prosakujících přes mojí kůži, a chci víc. Zapřu se trochu a překulím se, takže teď sem na něm zase já. Ďábelsky se usměju.

"Rose" zašeptá zastřeným hlasem a chytne mou hlavu do svých dlaní.

"Ale můžeme."odpoví pouze a překulí mě zase pod něho. "Chci tě" zašeptá mi tak svůdně, že mi tělem projede mráz. Skloní hlavu a chce mě znova políbit. Když se najednou dostanu do tmy a já se rychle posadím na posteli.

Lapám po dechu a jsem zpocená. "Bože můj." prohrábnu si rukou vlasy. Tohle byl snad ten nejhorší sen, co se mi zdál. Sakra co to bylo? Podívám se na hodiny 6:30 no super, za půl hodiny mám být v tělocvičně. Ale předtím si musím dát pořádnou sprchu a zklidnit se, takhle to dále nejde.

Jdu do sprchy a pustím na sebe vařící vodu. Potřebuju trochu uvolnit svaly. Jsem v poslední době cela ztuhlá, málo spím a nemám vůbec chuť k jídlu, a vůbec nevím, čím to je. Oblíknu si tričko s dlouhým rukávem a dlouhé kalhoty, abych zakryla modřiny od Artura a make-upem zakryju modřinu na tváři, sice špatně, ale aspoň něco ale nepochybuju o tom, že si toho někdo dozajista všimne.


Běžím do tělocvičny a poprvé v životě o 5 min pozdě, ale čeká mě příjemné překvapení Dimitrie se opírá o dveře tělocvičny a když mě zahlídne, ďábelsky mu zajiskří v očích.


"Ahoj Rose, dej si 20 koleček přišla jsi pozdě:" řekne ze smíchem v hlase

Podívám se na něj a zasměju se. "Hele myslím, že takhle to nefunguje." Odpovím mu. "Cože tak brzo? Vždycky o několik minut pozdě a teď?" zeptám se zvědavě.

"No tak pojď, ty moje vílo" zachechtá se svoji větě. Pak zpozorní a otočí se, málem do něho narazím. Stojíme kousek od sebe a já musím trochu zvednou hlavu, protože je vyšší. Zvedne koutek rtu a usměje se polovičním úsměvem. "Tak co budeme dělat, Hvězdičko dneska?"

Zadávám se na něj trochu zvláštně. "Hvězdičko?" řeknu. Ten sen mi dneska dal, že nemůžu normálně uvažovat sakra co to semnou je?

"No jistě, že hvězdička, slunce často nevidíme, ale hvězdy září jako ty i když..," zvážní a cestou si mě prohlédne. "Nechceš mi říct Rose co to máš na tváři?" Lehce se dotkne modřiny, kterou mám schovanou.

Uhnu pohledem a ustoupím od něho. "To nic není, uklouzla jsem ráno ve vaně." Řeknu rychle.
"No půjdeme, nemáme celý den na vybavování." řeknu se svojí strážnou maskou a odemknu dveře.

"Dej si 10 kol a pak se vrat." Řeknu, ale neotočím se k němu.
"Rose nemusíš mi lhát." vysloví a odběhne splnit těch 10 kol.

Povzdechnu si. Tohle se nemělo stát, teď to bude vědět celá škola. No super. Ty tomu dáváš Rose, ty tomu dáváš. Povzdechnu si a opřu se hlavou o zeď, mam toho už plné zuby. Potřebuju to ze sebe nějak dostat, nějak se vybít a tak z ničeho nic přejdu k boxovacímu pytli a začnu do něj bušit.

Samozřejmě bez rukavic. Když zemřel André, zjistila jsem, že fyzická bolest dokáže ulevit té duševní. Přidávám na síle a buším do boxovacího pytle ani jsem si nevšimla, že mi po tváři tečou slzy.

"Jsem zpět hvězdičko a."zmlkne v půli věty a zadívá se na mě v šoku. "Proboha co to děláš?" Přiběhne ke mně a opatrně vezme moje ruky do svých. "To potřebuje vyčistit. Jsi se zbláznila? Sedni si a počkej na mě." Rozkáže mi a rozběhne se do šatny pro lékárničku.

Sednu si na zem a vlasy, které mám perfektně svázané do culíku, se mi rozpustí. Opřu se o zeď začnu se nekontrolovatelně třást. Všechno je to zase zpátky. Tyhle stavy jsem měla, když André zemřel. To byl důvod proč Můj otec a otec Lissy doporučil nám oběma změnu prostředí. Jo jenomže to nepomohlo.

"Rose," zašeptá bolestně a zadívá se mi upřímně do očí. To bude v pořádku. Vezme mou pravou ruku do své dlaně a pomalinku přejíždí vatovým tamponkem s dezinfekcí po mých kloubech, pak to obváže a tohle zopakuje i s druhou rukou.

Když jsou obě hotově, zandá mi neposlušné vlasy za ucho a pohladí mě po tváři. "Už je to v pořádku". Zašeptá

Pomalu a jemně mě vezme do náručí. "šššš, všechno bude v pořádku." zašeptá mi uklidňující slova a hladí mě po hlavě a zadech.

Tak tohle jsem prostě nezvládla. Poslední člověk, před kterým potřebuju být silná a spíš ho napravit a dát mu sílu stát se dobrým strážcem ukážu svojí slabost. Bezva Rose. Ale je fakt, že najednou ze mě všechen stres padá a všechno je najednou lehčí.

Podívám se mu do očí. Mám takový pocit, že na mě má uklidňující účinky. Několik minut se mu dívám do očí a pak se začne naklánět dolů. Bože tohle bude asi ten největší průšvih v mém životě. To přece nejde, je jen student a já jsem strážce a ještě ke všemu jeho mentorka. A navíc tady kde nás každý může vidět. Je to špatně, zlé a zvrhlé. Ale jakmile přitiskne jeho měkké rty na mé všechny pochyby jsou zapomenuty, aspoň na těchto par vteřin....

12 kapitola- je to realita?

15. června 2012 v 19:33 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby
Tak tady je další kapitolka:-) přeju pěkné počtení:-) Selénka aLussy:-)


DIMITRIE POHLED.

Když nás Rose doprovodí na kolej a my vejdeme do pokoje, tak Ivan se pořád na mě culí, jak měsíček na hnoji už to nemůžu vydržet a do hlavy se mu bezdůvodně dívat nechci.
"Co je wole?" Sdělím mu a křením se na něho.

Ivan jen zakroutí hlavou a pořad se mi směje. "No co, ty povídej ne?" řekne mi se smíchem.
O čem to sakra mluví? "A co jako?" Nechápavě se na něho podívám

"Ale nedělej se." Zazubí se na mě provokačně. "Víš moc dobře o čem mluvím." Dořekne a sedne si na židli.

"No já myslím, že ne," Prozradím rozhodným hlasem a odvrátím hlavu, aby neviděl, jak se červenám.

"Mluvím o Rose, blbe." Poví a zakryje si rukou pusu a potlačuje další výbuch smíchu.

"HM a co s ní je?" Zeptám se nechápavě. Proč, ať přestane a na nic se mě neptá, jinak to pozná. Prosím Ivane, nech toho. Posílám mu tichou žádost v duchu.

"No co asi. Ptám se na to, jak líbá?" Optá se mě na férovku a zadívá se mi do očí.

"Jako každá baba dobře" řeknu nezaujatě. Proboha já to věděl, on bude tak dlouho rejpat, dokud to zemně nedostane. "Hele Ivane, že ty si to udělal naschvál?" Tahle myšlenka mě hlodala celý večer

Ivan se jen ušklíbne a rozesměje. "No a?" řekne jen a rozhodí rukama. "Naštvala mě, tak doufám, že si to užila. Tak povídej?" Požádá mě. A mě vystoupne žilka na krku.

"Ivane Zeklosi, ty se mě jenom zdáš. Tak ona tě naštvala, ale vybíjíš si to na mě? A to si říkáš nej kámoš, to ti pěkně děkuji. Ale jo čéče líbá dobře." Odvrátím od něho hlavu a vzpomínám, když se naše rty spojily v jedno a já cítil ty jiskry, jako kdyby mě k ní přitahovalo snad sto magnetu. Nemůžu se dočkat, až zase bude trénink.

Podívá se na mě a ušklíbne se. "No a? Ale užil sis to. A podle toho co cítím víc než to." Řekne a zadívá se na mě. Můžu hádat, pozoruje opět moji auru.

"Ale Tasha vypadala, jako by se jí chystala zabít." Sdělí mi přemýšlivě a odvrátí konečně od mě zrak.

"Ale já Tashu nechci, je to jenom kamarádka! Nevím, co s tím všichni máte! Prostě jako baba mě nepřitahuje!" Naznačím naštvaným tónem, už mě nebaví jak furt Tasha sem, Tasha tam.

"Klid já to vím. Víc než kdo jiný." Odpoví na svojí obranu. "A co Rose?" Zeptá se a já se na něj podívám nechápavě. "Tu chceš?" Dopoví, ale co já vlastně chci?

"Ivane," zahřmím pobaveně. "Vždyť je starší. A určitě by neměla zájem o mě, jsem jenom novic a ona už strážkyně, ale ano libí se mi a to je divné," začnu nad tím přemýšlet, že se mi vlastně žádná baba ještě nelíbila. A přijde ona a moje sebeovládání je pryč.

"Ale prosím tě, jen o 4 roky to je toho." Poví a zakroutí hlavou. A podá mi lahev vodky. Povzdechnu si a napiju se. "Proč když může spát se starším o 15 let, tak proč by nemohla s mladším." vezme si ode mě lahev a napije se. Proč on vlastně pořád pije ten alkohol?

"Jak to myslíš, že může spát o 15 let starším?" Podívám se na něho a trochu se přimračím.

Kouká na mě pobaveně. "Copak to nevíš? Vždyť je to žhavé téma u strážců." řekne pobaveně a položí láhev na noční stolek.

"Ne a co?" Nechápu, o čem to mluví. Proč vždy musím být ten poslední, co se to dozví.

"Počkej, ty vážně nevíš, proč nás Artur dnes nachytal." Otáže se a otočí se na mě.

"Ne tak povídej, a nenapínej má to něco společného s Rose jak jí sjel jako malou holku?" Optám se nedočkavosti. Konečně se dozvím co to je.

"No tak, jestli si rádi hrají po nocích na tatínka a zlobivou dcerunku proti gustu žádný vid." Zachechtá se.

"To chceš říct, že Rose a Arthur spolu chodí?" Ani se nedivím, ona je sexy bohyně a on je chlap. Pomyslím si, přitom se s mračením koukám z okna. Mohl jsem to tušit.

"No všichni strážci to rozebírají." Řekne a znova se posadí na postel. "I když teda nevím, podle její aury po tom co s ním byla na chodbě, by mohla vraždit. Když odcházela tak měla jemně narůžovělou auru, a když přišla tak měla úplně černou." Prozradí a promne si kořen nosu, jak přemýšlí.

"No já osobně bych se jí bál. Ještě jsem ji neviděl naštvanou, a myslím, že ani nechci. Počkej, ty si řekl narůžovělou. Co to znamená?" Dotážu se ho překvapeně. Vím, že on je v čtení aur velmi dobrý, ale tuhle auru mi ještě nikdy neřekl.

Pokrčí rameny. "No tak bylo to něco mezi rozpaky a takové mírné lásky." Sdělí mi a zadívá se na strop. "Ale to bylo předtím, než Artur vlezl do dveří" Domluví a svalí se na postel a otočí se ke mně bokem.

" Po-po-počkej rozpaky. Myslíš ze mě?" Ano teď si asi hodně fandím, ale co já po ní šílím tak potřebuji zvednout sebevědomí.

"No já se s ní nelíbal." Rozesměje se moji naivitě. "Ale co sem si všimnul má v sobě nějaké šedivé linie, což nevěstí nikdy nic dobrého." Řekne a projede si rukou své vlasy.

"A co znamenají?" Nikdy jsme spolu o aurách moc nemluvily, je to pro mě jak španělská vesnice. Ale tohle mě zrovna zajímá. Ona mě zajímá.

"No bolest, smutek, zoufalství, ale to nejhorší vinu." Řekne přemýšlivě a koukne se mi do očí.

Ach, jak rád bych ji pomohl. Jen ten polibek ve mě vyvolat takovou touhu po dalším. Jemně si přejedu při té vzpomínce přes rty, když zaslechnu Ivanův smích. "Chlape, ty ses zamiloval, náš nedobytný Dimka je v tom až po uši." řekne se smíchem a radši uteče do koupelny.

Chvíli se tam řehoní a pak se vrátí za mnou. "Tak povídej, co bude první krok?" Optá se mě a přátelsky mě poplácá po rameni.

"NIC!," Zavrčím a radši zapadnu do koupelny. Když odtamtud vyjdu, Ivan stále stojí pořád na stejném místě. "No tak chlape nenech se prosit." Začíná mě pěkně štvát. "Ivane, radši zhasni a pojď spát. Nechci se o tom bavit, " Požádám naštvaně a zalezu do postele.

"Ale no tak přece nechceš si jí nechat proklouznout mezi prsty. Vždyť jste oba stejný." Dořekne a rozsvítí světlo.

"Ivane a dost," zachechtám se, ten kluk je hrozný, ale já ho i přesto mám rád. Kdysi mi zachránil život a já slíbil, že ho za každou cenu ochráním.

"A jdeme spát, zítra si o tom promluvíme" Sdělím rozhodným tónem. A počkám, až ulehne také.

Naruby- Postavy

14. června 2012 v 22:48 | Seléna x LussyNda |  Postavy


Jméno: Rosemarie Mazurová
Rodíče: Janine Mazurová, Ibrahim Mazur.
Národnost: Turecká.
Druh: Dhampýr
zaměstnání: Osobní strážkyně Lissi Dragomírové.
značky: 2 zvězdy a 6 molnijských značek.
studovala: akademii SV. Vladimíra.
Při zakončení školy, byla vyhlašená mezi nejlepší žáky za poslední 100 let. Rodiče ji vychovavali doma v Turecku a později ji přihlasili do Akademie Sv. Vladimíra. Kde excelovala. Po skončení byla přiřazena k rodině Dragomíru. Kde Dva roky hlídala Prince Andrého Dragomíra i s druhým strážcem Stanem alto. Po obtížné situaci Strážce stan Alto aprinc Dragomír, byli zavřažděni Strigoji a Rose byla převezena do nemocnice na intenzivní péči, kde byla v bezvědomí několik měsíců. V pozdější době se vrátila do služby chránit Lissu Dragomirovou.


Jméno: Dimitrie Belikov
Rodíče: Olena Belikov, Alexej Mostoviz, prarodič- Yeva Belikov
Sourozenci: Karolína, Soňa, Viktoria
Národnost: Ruská
Druh: Dhampýr
zaměstnání: student
značky: 1
Studuje: akademie Sv. Basil
Dimitrie je nespoutaný a nezná hranice a disciplínu, pohybuje se pouze v kruhu královských moroju. Má nejdelší složku s prohřeškama a má poslední šanci před vyloučením. Do nedávna si dělal co chtěl, ale pak přišla strážkyně, která mu zmenila jeho svět. A on se změní od základu..


Jméno: Vasilissa Rea Sabina Dragomírová
Rodíče: Eric a rey Dragomírovi
Sourozenci: André Dragomír
Národnost: Americká
Druh: Moroj
zaměstnání: studentka
zaměření: Éter
Studuje: akademie Sv.Vladimíra později přestupuje na akademie Sv. Basil
Po těžké umrtí bratra Andrého se nemohla smiřit. A proto se rodiče rozhodli aby změnila působení aodjela i se svojii strážkyni do jiného státu a jinou školu, nové prostředí anoví kamarádi.


Jméno: Ivan Zeklos
Rodíče:Filip a Maria Zeklosovi
Národnost: Ruská
Druh: Moroj
zaměstnání: student
zaměření: Éter
Studuje: akademie Sv. Basil
Jeden ze členů královských morojů, kteří ovladají celou školu. Ivan dokáže být sobecký a nafoukaný, ale i přesto to má dobré srdce. Vlastně je to dobrý Moroj. Všechno jeho špatné chování je pouze v přítomnosti královských moroju. Je spojený se svým nejlepším přítelem Psychickým poutem, které vytvořil pomoci éteru při nehodě.


Jméno: Christián Ozera
Rodíče: Moira a Lucas Ozerovi
Sourozenci: Tasha Ozerová
Národnost: Ruská
Druh: Moroj
zaměstnání: student
zaměření: Oheň
Studuje: akademie Sv. Basil
Poznamenán činy svých rodičů. Žije se svojí sestrou Taschou na akademii, kde od začátku mají těžký život. Dokud se nestal přítelem dalšího královského moroje Ivana Zeklose a jeho přítele Dimitrije Belikova. Po několika chvílích strávených spolu se z nich stali nerozluční přátele něco jako tři mušketýři


Jméno: Tasha Ozerová
Rodíče: Moira a Lucas Ozerovi
Sourozenci: Christián Ozera
Národnost: Ruská
Druh: Moroj
zaměstnání: studentka
zaměření: Oheň
Studuje: akademie Sv. Basil
Žije společně se svym bratrem na akademii už od doby co jejich rodiče jako strigojové byli zabiti. Snadno se dostane do průšvihu kvůli svému chování. To je rozdíl od Christiana ten si zachová spíše klid. Také díky jemu získala pár přátel, ale na ní je nejvíc vidět co provedli jejich rodiče. Necháva se tím vytočit a to jí staví do obtížné situace. Když potkáva Christianova kamarada Dimitrije. Zamiluje se do něj a rozhodne se ze bude její za každou cenu


Jméno: Arthur Shay Schonenberg
Rodíče: Sabina Schonenberg, Vilém kurwitz
Národnost: Ruská
Druh: Dhampýr
zaměstnání: Hlavní strážce Akademie Sv. Basila
značky: 1 zvězda a 15 molnijských značek.
studovala: akademii SV. Vladimíra
Žije si poklidný život na akademii do doby než přijede žena, kterou chce zakaždou cenu mít, když ji dostane zjisti, že ho nebere tak jak by si představoval a začiná boj o její srdce. Z klidného a vzorneho zaměstnance se stáva pomalu neklidný a nevyrovaný člověk.