Květen 2012

6 kapitola- Ona má pravdu

28. května 2012 v 18:57 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby
Zlatíčka moje Kapitola je zatím neopravená až mi přijde email s opravenou kapitolou tak to jenom přehodím.. Takže prosím momentálně ignorujte chyby:-) jinak pěkne počtení přeji adminky.



DIMITRIE:


Celou cestu přemýšlím, co jsem řekl špatného? Proč na mě ke konci tak vyjela? Vždyť jsem to myslel dobře.

Jdu pomalu a přemýšlím o jejich slovech. Ve všem má pravdu. Takhle nikdy nedostanu Ivana jako svého Moroje ani naše pouto mi nepomůže, když nezlepším své chování.

Dojdu až k pokoji ani na oběd nemám chuť. Sednu si na postel a poutem vyhledám Ivana. Sedí na obědě. Pošlu mu myšlenku. "Kámo, na oběd nedojdu, není mi dobře. Když tak zůstaň s Christianem. A prosím tě neříkej to Tasche zas by sem přilítla!" Usměju se trpce.

Slyším, jak se Ivan zasmál. "Jsi si jistý třeba by tě zbavila té nevolnosti." Zachechtá se prostřednictvím pouta Ivan. "Hej Dimko je ti dobře? Nemam přijit?" Optá se mě s obavou v hlase.

"Ne, Ivane zůstaň a potom se pěkně pobav s Ashly. A tohle její zbavení ne děkuji, nemám zájem. Ty víš, že nikoho nechci!" Směji se té hlouposti, co jsem teď řekl.

"Jo jsem v pořádku, jen mě něco rozhodilo. Musím si to prostě uspořádat v hlavě sám, když tak si pak spolu promluvíme?" Sdělím mu klidně.
¨"Fajn." Praví Ivan jen.

Vrátím se zpět do své hlavy a lehnu si do peřin. Zavřu oči a začnu si přehrávat všechny slova, co mi řekla. "Ty nejsi Moroj, ale drampýr, tak se podle toho chovej," má pravdu pomyslím si v duchu.

"Ach jo,"Vzdechnu si nahlas. Otočím se obličejem směrem ke zdi a ihned usnu.

Probudí mě příšerná bolest hlavy a během chvilky mě Ivan neúmyslně zatáhne do své hlavy. Vidím jeho očima, jak se plazí po Ashly. Zase je na té královské party.

Když se otočí někdo na něho křičí ať toho nechá a mé oči postřehnou v rohu, jak se baví ta blondýnka od Rose. Sakra co ta tam dělá? Zatarasím pouto, a stáhnu se zpět do své hlavy, chvilku si mnu spánky, aby přestala ta hrozná pulzující bolest. Když to konečně přestane, jdu do koupelny a opláchnu se studenou vodou.

Musím jít a zajít pro toho Ivana zase nás najdou a já si to schytám za něho jako vždycky. Ještě jsem neviděl, že by potrestali Moroje za ten samí čin, ale dhampýr ten si to odnese vždy.

Mířím si to chodbou a zastavuji se v přízemí, kde si hned otevírám dveře a vidím, že Ivan sedí vedle ty Roseniny Morojky o něčem se spolu baví. Když si mě konečně všimne Ivan, zakřičí na mě opile:
"Jé kámo nazdar!!! Kde si byl??? Hele možná by sem ti měl někoho představit." Křičí na mě opile. Ta Morojka vypadá jako by každou chvíli měla zkolabovat, jak je opila.


"No nazdar, ty zase vypadáš." To zase bude na pokoji nablito v álejích. "Hele Ivane, víš že až se její strážkyně dozví, že je tady a je pod parou tak nás všechny uškrtí.?" Zeptám se Ivana jen tak aby řeč nestála.

Když na mě ta malá Morojka zakřičí. "A-a-ale tohle," škyt, "je můj p-r-roblém" škyt" tak se nestarej!" Poví a já na ní jen vyvalím oči. Když ji chci něco říct tak v tu samou chvíli se rozrazí dveře a v nich stojí právě ona.

Podívám se na ní. "Proboha Lisso!!!" Povykuje a běží k ní. "Co to krucinál děláš? Víš moc dobře, že tohle nesmíš." Podívá se na Ivana a na mě vyčítavě.
"Máš vůbec rozum!!!" Zakřičí na mě.

"Hele já jsem v tom nevině, teď jsem došel pro svého Moroje ani nevím, že tady je.!"
Odpovím jí vyčítavě.

"To je fuk." Odvětí a natáhne se pro Lissu, která začne protestovat.
"Sakra Lisso, poslouchej mě!!! Ty přece nejsi jako on. Jsi sice královská, ale rozhoduješ se jinak." Rozkřičí se na Lissu.

Všimnu si, že Morojce tečou po tvářích slzy. "Já si to --st--ejn-ě ně-zaslouž-ím.... to ty-si- o vš-ech-no- př-išla." Prozradí a pořád ji tečou slzy. Rose si povzdechne a vezme ji do náruče.

"Fajn promluvíme si o tom někdy jindy, teď se půjdeš vyspat." Sdělí unaveně. Lissa se zasměje. "Jo s tím super klukem co jsem s ním bavila." Řehoní se opile a já se usměju. "Ne!" Zasténá Rose.

Podívá se na mě a pak jí vynese z pokoje. Všimnu si na podlaze nějakého řetízku s medailónkem. Otevřu ho a uvnitř je fotka Rose s nějakým klukem podle všeho Morojem.

Vlastně teď když se na něj podívám pozorně, poznám ho. André Dragomír a v zadu je vyryto Navždy sluníčko.

Ivan se na mě pozorně zadívá. "CO to máš?" Zeptá se.
"Nic. Počkej na mě tady a nikam nechoď," Požádám ho a nečekám na jeho odpověď, vyběhnu dveřmi a dohoním Rose v půlce chodby. Chytnu jí jemně za loket a počkám, až zastaví.

"Prosím počkejte. Omlouvám se," Povím jen a sklopím zrak k zemi. Natáhnu ruku před sebe, ve které držím medailonek. "Tohle vám upadlo." Promluvím znova.

Otočí se na mě v šoku, ale jakmile vidí ten medailon, tváři se šokovaně a trochu bolestně. "Díky." Opáčí a vezme si ho do ruky. V očích se jí najednou objeví slzy, ale hned je zažene a nasadí, svojí kamennou tvař. "NO já jí musím odvést, nakolej tak. Přeju hezkou noc." Řekne potichu a pomalu s Lissou odchází.

"Dobrou noc strážkyně Mazurová," zašeptám do ticha v chodbě. Vracím se zpátky pro Ivana, kterého hned vyvádím na chodbu. A pomalu ho táhnu chodbou na pokoj. Když tam konečně dojdeme. Posadím ho na jeho postel a zakřičím na něho. "Co to mělo znamenat, Ivane jak se tam ta Dragomírová vzala?"
Ivan jen pokrčí rameny. "NO co bavili jsme se vypadala v hrozné depresi a Christian si myslel, že by se měla trochu pobavit jenomže pak se Tasha někam ztratila a on jí šel hledat a Lissa to trošičku přehnala no .. jo už jsem ti říkal, že ovládá éter?" Zeptá se mě.

"Super vy dva mi jen přiděláte další potíže nejenom, že mi nakopala zadek teď si týden nesednu, po tomhle " Pomalu ty slova zavyju a protočím očí k nebi.

"Takže éter. To jste si docela rozuměli ne?" Sdělím mu a koukám jak se klimbá na té posteli, mám chuť ho vzít a strčit pod studenou sprchu.

Pokrčí rameny. "Docela, ale byla trochu šoku nevím. Něco mlela o svém mrtvém bratrovi, a jak si nic nezaslouží a o své strážkyni, která potratila bratrovo dítě." Poví Ivan nevzrušeně.

"Ivane super, no hele kámo běž pod sprchu, zapácháš a jsi zlitý jak čolek!" Teď už vše chápu proč je taková, proč na mě vystartovala a já jí nevědomě ublížil.

Ach jo já jsem, ale debil. Od dnes se změním. Budu ten nejlepší dhampýr a nechám se učit od nejlepšího a to je právě ona.

Rose Trailer

28. května 2012 v 15:16 | Seléna x LussyNda |  Postavy

Trailer.

27. května 2012 v 13:12 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby
Tak jsem si trošku hrála... není to nic moc. ještě to vylepším,ale zatím je tady obrazkový trailer jak si ho představuji já:-)


5 kapitola- Výbuch zlosti.

26. května 2012 v 9:19 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby



5 kapitola- Výbuch zlosti

ROSE

Stojím opřená o zeď a čekám, až se mladý pán laskavě uráčí přijít. Po dnešku vážně nemám náladu se jím zabývat. Podívala jsem se do zrcadla, abych se ujistila, že nejde poznat, že jsem brečela. To, co jsem vyprávěla Lisse, mě zlomilo. Zase.
Vzdychnu a v tu chvíli se rozlétnou dveře.

"Pane Belikove, máte pět minut a čtyři sekundy zpoždění. Vy nevlastníte hodiny?" zeptám se suše.

"Ale jistě, že vlastním, ale prostě jsem zapomněl" ušklíbne se na mně a rovnou si to zamíří do šatny si odložit věci.
Povzdechla jsem si.

Ne, dneska se vážně nebudu rozčilovat, ale jestli si myslí, že vyhraje, tak to se mýlí. Dneska ho zničím, že zítra nevyleze z postele. Zahrává si s ohněm, mladý playboy, ale já mu ještě ukážu. Chce hrát tvrdě, tak prosím. Poradila jsem i s horšími kvítky, než je on. Bůh je mi svědkem, že jsem změnila i nejhoršího sukničkáře mezi dhampýry, Eddieho. Ze kterého se teď stal opatrovník na královském dvoře, přímo u královny. Je něco jako můj nevlastní bratr a nejlepší kamarád. Fungovalo to na něj, tak proč by to nefungovalo Belikova?

Usmála jsem se a uvelebila se na žíněnku. Zády jsem se opřela o zeď a čekala.

"Tak jsem tady, strážkyně. Co budeme dělat dnes?"
Vzhledla jsem k němu a nevzrušeným hlasem jsem mu odpověděla: "Padesát koleček za dvacet minut."

"COŽE?! Jste normální?!"

Podívala jsem se na něj s kamennou tváří.

"Vypadám snad na to?" zeptala jsem se. On hraje drsně, já ale mnohem drsněji. Nezkouším jen jeho schopnosti, ale i jeho výdrž a odhodlaní se učit. A chci vidět, co všechno ze sebe dokáže vydat.

"Jak myslíte!" odsekne naštvaně a ještě se ohlédne a škaredě se na mě zamračí
Usměju se vítězným úsměvem, a když odejde, dám si sluchátka od IPODu do uší a poslouchám písně, co mi ještě nahrával André.

Usměju se. Stáhnu si gumičku z vlasů a nechám svoje dlouhé kudrnaté vlasy splývat po zádech dolů. Mohla by to být dneska nevýhoda při boji, ale někdy moje délka vlasů může plně pomoct při boji. Už několikrát mi pomohly…

"Tak jsem tu a ještě mám tři minuty čas!"
Podívala jsem se na něj a vyndala jedno sluchátko z ucha.

"Výborně. V tom případě si dej každé cvičení ze série cviků… řekneme stokrát," nařizuju nezaujatě.

"Hm," zabrblá a odejde k žíněnkám.
V půlce sérií se zvedne a chce si jít pro vodu.
Vzhlédnu k němu:

"Kdepak," zamítnu jeho pokus.

"A to jako proč? Mám žízeň, tohle nesmíte!"

"Ale můžu. Neštvi mě, Belikove, a dodělej tu zatracenou sérii!!!" vykřiknu na něj a moje oči se zúží.

"Jasně, jasně! Tak tolik nekřičte, rve mi to uši," ušklíbne se na mě a otočí se a pokračuje ve cvičení. Když skončí, otočí se na mě.

"Vy jste chtěla vidět, kolik toho zvládnu. Tak proto? To jste mohla říct hned!"

"Mluvíš moc nahlas. Víc cvičení a míň povídaní." A dala jsem sluchátko do uší znovu.

"A co mám dělat teď, když už jsem skončil? Mám stát jako socha a koukat na vás?"

"Nikoliv," povím, stoupnu si a svléknu si mikinu, takže mám na sobě už jen sportovní kalhoty a top, který mi konči asi pět cm pod prsy a odhaluje tak celé moje břicho. Sundám si boty.

"Sundej si boty," zavelím.

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

"Hm" prohlíží si mě zvláštním pohledem. Nakonec se vyzuje a stoupne si semnou na žíněnku. "Tak a co teď? Zase mi chcete nakopat zadek jak minule?"
Podívám se na něj. Ten kluk prostě nepřestane provokovat. Usměju se na něj svůdně. "Mín mluvení a víc akce." řeknu a usměju se.

"Dobře jaká jsou pravidla a co mám dělat?"
Podívám se na něj. A usměju se. "Pravidla jsou jasná zavři oči." řekla jsem klidně.

"Cože, proč?" podívám se na něho tvrdě."Protože to říkám Belikove!" řeknu nesmlouvavě. "Dobrá a co budu dělat ze zavřenýma očima,"

"Prostě to udělej a nedohaduj se semnou!" řeknu už docela naštvaně.

"Dobrá, dobrá už je mám."

Podívam se na něj a skousnu si spodní ret. Nevypada vůbec špatně. Bože Rose vzpamatuj se je tvůj student proboha. DObře vážně se budu muset uklidnit. "Fajn." řeknu a prohrabnu si vlasy.

"Dokad neřeknu otevřít oči necháš je zavřené dobře." řeknu a on kývne. "Fajn takže jdeme na to."

Vidím jak se celý napjal a usměju se. "Představ si jak několik strigojů zaútočilo na školu. Strážci kolem bojují a cela škola je v plemenech. Zabil si Strigoje a slyšíš křik. Otočíš se a vidíš jak tvého chráněnce jeden strigoj odtáhne do lesa a táhne ho do jeskyně. Máš to?" Zeptám se ho. čekám jestli si kývne ze si to dokáže představit.

"Ano" Odpoví jen.

"Dobře. Dostal ses až do jeskyně. Vidíš jak se strigoj snaží kousnout tvého chráněnce, ale zastavíš ho. Nějakou dobu spolu bojujete, ale ty si už unaveny a strigoj má víc síly než ty. Jeskyně už začíná být těsna a cítíš hlubokou únavu. zdi se přibližují a ty máš poslední dvě možnosti bud se vzdát a nebo zachránit svůj život a svého chráněnce. Otevři oči." Než je otevře, řeknu ještě. "Jsem tvůj nepřítel." řeknu a vystartuju po něm. a udeřím ho nohou do boku.

"Sakra, zabiju tě strigoje!" zakřičí na mě, v proti uderu.

Podívam se na něj a vzdychnu. Ještě na něj nakolikrat zaútočim, ale on se prostě ani jednou nechytne a to ani nepoužívam veškerou svojí sílu. Srazím ho k zemi a dam mu ruku na srdce.

"Mrtvý." řeknu jen a postavím se. "Si ze mě dělaš legraci! čekaš ze takhle zvládneš ubránit Moroje?" řeknu mu. "Byl by si mrtvý ve vteřině jak ty tak i moroj. Nevím kde jsem sebrala domněnku, že máš potenciál ty se prostě ani trochu nesnažíš." řeknu mu.

"Ale, že to říká ta pravá, která si nechala zabít svého Moroje a ty mě tady poučuješ? Tak tohle je pěkný!"

Podívala jsem se na něj v šoku. Vlastně měl pravdu, nedokázala jsem Andrého uchránit. Zklamala jsem, ale aspoň jsem se snažila chránil ho dva roky, než se to stalo. "Ty nevíš nic co se tenkrát stalo!!!" Zakřičím na něj. ten kluk prostě si nevidí na špičku nosu. "Já aspoň vím co tam venku je zato ty víš absolutní hovno." řeknu mu.

"Myslíš si že je to hra? Jsi prý nejlepší novic na téhle škole a přesto se chováš jako malý rozmazlený fracek. Ty nejsi moroj!!! Ale Dhampýr tak se tak chovej.!!!" Zakřičím na něj. Už ho začínám mít plné zuby.

"Co je na tom zlého, že si chci užít, vždyť až dokončím školu, už nikdy nebudu mít nic kromě chránění a smrti? Co je tak zlého si užít dokud můžu?" řekne smutně

Podívám se na něj. "Co? Pokud se nezačneš chovat aspoň trochu normálně a podle svého postavení nebudeš mít ani možnost někoho chránit." řeknu mu a on se na mě podívá v šoku.

"Opravdu si myslíš že tě mam učit aby ses zlepšil." Podívám se na něj. "Nebít mě tak už si dávno doma. Artur už toho měl plné zuby a chtěl tě vyrazit." Zakřičím na něj. "Neříkám že se nemůžeš pobavit to nikdo netvrdí ale v mírách." řekla jsem. "A s respektem."

"Aha děkuju" řekne a já ustrnu v neuvěření on mi poděkoval? Aspoň menší změna. "Zítra budeme mít další trénink?" zeptá se mě skoro šeptem.

Podívám se na něj. "Zítra je neděle a já slíbila princezně ze s ní strávím den. Takže až v pondělí." řeknu jen a otočím se k němu zady. "Dobře" řekne a otočí se ke mně zády skoro u dveří se otočí. A s úsměvem se na mě podívá. "Děkuji a zatím nashledanou Strážkyně Sluníčko!"
Zaseknu se v šoku a v očích se mi oběví slzy. Otočím se na něj a se na mě nechápavě podívá.

"VYPADNI!!!! HNED TED!!!!!" vykřikne. a jakmile odejde sesune se po zdi dolů a po tvářich ji tečou proudy slz.

Omluva

25. května 2012 v 16:49 | Seléna x LussyNda
Prosím všichni co čekáte dnes kapitolu se hrozně omlouvám, ale nevím jestli se to dneska stihne tak prosím Všichni dojdetě až zitra ano:-) Takže termín kapitoly se přesouvá na Sobotu ráno:-) předem se omlouvám...:-) Určitě se ptáte co je za důvod? Tak první já i Lussy jsem mimo domov, takže nemůžeme přidat kapitoly ...a druhá..ještě není pořádně opravená..takže všem se ještě jednou omlouvám a zitra ráno se těště určitě kolem 9 ráno už tu bude:-)

Zde můžete psát vaše Reklamy

23. května 2012 v 20:01 | Seléna x LussyNda |  Prostor pro vaši reklamu
Milí přátelé prosím Jestli budete Chtít udělal pro váš web reklamu Pište to do RUBRIKY :
PROSTOR PRO VAŠI REKLAMU!!!!!

Reklamy na blogy pod článkama automaticky mažu... Takže prosím ostatní co chou udělat reklamu Jak sobě nebo na cizí blog Pište do uvedené rubriky moc děkujeme.

4 kapitola Nakopnuté štěně

23. května 2012 v 9:44 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby
Takže přináším vám Bonus kapitolu dříve, jelikož jste tak vyborní aza týden udělali tak krásnou návštěvnost ato si zaslouží Kapitolu už dnes. i za vaše moc pěkné komentáře.. Ale pořád platí Pondělí a pátek přidávání kapitol dnes je to prostě vyjímka:-)...Takže doufáme, že si kapitolu užijete..a když se vám bude libit třeba zanecháta komentář,ale nemusíte nikoho nutit nebudeme:-) takže adminky přeji pěkný počtení:-)


DIMITRIE

Sedím nad snídaní s kluky a dnes si s námi sedá i Christian. I když královské moc nemusí, jo, vím, že je taky královský, musím se ho zeptat, proč se k nim chová jinak, než k nám. Ach, jak mě dneska bolí všechny svaly v těle, ta ženská mě pořádně nakopala. Rozhlédnu se, jestli ji neuvidím.

A tamhle je! Podívám se jí do očí a ona se na mě zašklebí. Bůh ví, co si myslí. Ale nedivím se, když mi nakopala zadek. A to jsem ji měl za slabou ženu. Najednou se mi ztratí z výhledu, protože někdo si stoupl naproti mě.

Zvednu hlavu a vidím Taschu Ozerovou.

"Ahoj Dimko," usměje se na mě a myslí si, že to vypadá svůdně.
"Ahoj, Tascho. Co ty tady?" Zase, řeknu si v duchu. Najednou se vedle mě začne Ivan hrozně smát.
"Ivane, ne!" křiknu na něj.

"Uvidíme se na hodině, páá," zamává nám a konečně odejde. Ano, je to moje kamarádka a sestra Christiana, ale její chování je poslední dobou jiné. Zvlášť ke mně. Čím to asi bude?

"Christiane, co je s tvojí ségrou?" zeptám se a podívám se na něho.
Christian se na mě otočí.
"Co by s ní bylo? Je v pohodě," řekne Christian a dál se věnuje své snídani. Zatímco se vedle mě Ivan mlátí smíchy.
"Jsi slepý nebo ti to musím přeříkat?"utírá si slzy od smíchu.

"Hmmm, a co jako???" Vůbec nechápu. "Řekni to, Ivane, jestli něco víte tak mi to řekněte!" Vytáhnu to z něj stejně, záleží jen na něm, jestli to půjde po dobrém, nebo po zlém.

Ivan se začne smát ještě víc. "Ty vole, to sis nevšimnul, že po tobě jede?" zeptá se pobaveně. "Vždyť z ní přímo křičí, jak by si to s tebou nejradši rozdala," poví se smíchem a Christian ho praští do hlavy.
"AU!" vyjekne Ivan, který se pořád směje.

"Takhle o mojí sestře nemluv!" zašeptá Ivanovi.
Já na ně vyvalím oči. "Ne, to není pravda. Tyhle kravinky si nechte a zvedněte svoje zadky, jdeme na pokoj. Potřebuju se trochu připravit, než půjdu zase trénovat s tou čarodějnicí". Ivan se začne znova smát.
"Jo jdeme," přitaká. "Rychle, chci vědět, jak to, že ti nakopala ženská." Tohle si přede všemi mohl odpustit. Všichni se po mě otočí a vykulí očí.
"Dík, kámo, tohle si nemusel," bouchnu ho slabě do ramene a zašklebím se.

Christian se postaví a s ohníčky v očích prohlásí: "Tak u toho musím být taky. Jdu s vámi!" Super, pomyslím si.
Cestou na pokoj je ticho, nikdo nemluví. Když vejdeme dovnitř, kluci si sednou na mou postel a Ivan se na mě zadívá.

"No tak povídej, jak se stalo, že ti nakopala zadek ženská, skoro o hlavu a půl menší, než ty a dvakrát tak hubenější?" optá se mě Ivan se smíchem.

"Jako chlapi, nechápu to, je rychlá a má ránu, ani jednou na mě nezaútočila a jen vykrývala všechny moje chvaty. Snad padesátkrát mě povalila na žíněnku a řekla 'ZNOVA' a já to slovo už teď nenávidím. Nakonec mě sejmula a přišpendlila k zemi. Kurňa, sílu má pořádnou na ženskou, jde vidět, že hodně cvičila. Nevíte o ní něco? Jmenuje se Rose Mazur," naznačím po chvilce přemýšlení. Ivan a Christian jen vrtí hlavou.
Najednou se Christian vyšvihne na nohy a začne rozhazovat rukama.
"Kámo, podíváme se na Googel. Třeba tam něco najdeme." Christian zadá její jméno do vyhledávače.
Hned na první pokus o ní nalézáme snad tisíce věcí.
Christian začne předčítat nahlas.

"Rosemarie Anna Mazur. Dcera Strážkyně Janine Hathaway (tři zvězdy, osm značek) a nekrálovského Moroje Ibrahima Mazura (známého také jako 'Zmeja', především v Rusku)." Podívám se na kluky v šoku a zjišťuju, že nejsem v šoku jediný.

"Rosemarie Mazur. Absolvovala před dvěma lety. Před absolvováním získala jednu hvězdu a dvě značky. Po absolvování se stala první strážkyní prince Andrého Dragomira." Kouknu se na Ivana, který zalapá po dechu.
"Toho, co ho před půl rokem zabili? Bratra Vasilisy?" Christian jen kývne a čte dál.
"Po absolvování získala další hvězdu za bitvu při ochraně královského dvora a při ochraně prince Dragomira dostala čtyři značky. To znamená, že má dvě hvězdy a šest značek."

"Hele chlape, tak to se ani nedivím, že ti nakopala zadek. Podle všeho je to jediná strážkyně, co má za tak krátkou dobu tolik značek, a pak se píše, že je taky první v historii, co dostala značky ještě jako studentka." Podívám se na ně a začínám rudnout vzteky.

"Zas tak dobrá určitě není," přemýšlím nahlas."Tys řekl Janine matka a Ibrahim otec? Zvláštní kombinace rodičů."
Ivan se na mě nevěřícně podívá. "Ty vole, víš kdo je vůbec její otec?" Zeptá se mě nevěřícně.
"Že by další královský Moroj?" tipnu a nechápu ten jeho pohled.

Ivan s Christianem se na sebe podívají.

"Kdepak, žádny královsky Moroj, ale jako kdyby byl. Tenkrát to byl docela poprask ve světě Morojů, když si Ibrahim vzal svoji strážkyní a své jediné dceři dal své příjmení a uznal ji. To se v životě ještě nestalo. Ibrahim Mazur je něco jako ten největší gangster Ruska. Vede zajímavé obchody a celé Rusko se ho bojí," rozpovídá se Ivan a pořád na mě poulí své oči v šoku, že tohle nevím. Christian jenom přikyvuje.

"Musím říct, že gangsterovi se dcerunka dobře vyvedla," uchechne se Christian. Když se začne Ivan smát jak na lesy a něco pošeptá Christianovy.
"Co je?" zeptám se. Nechápu, o čem se zase baví.

"Takže tobě se líbí dcerunka gangstera? Hele Dimi, víš jak skončí ten co ji zlomí srdce? Kdybys ho náhodou dostal, což pochybuji," podívám se na něho a zašklebím se.
"Já bych ji nikdy nechtěl. A jak skončí? " zeptám se s obavou v hlase.

"No, řeknu ti to asi takhle," odpovídá Ivan. "Můj bratranec Jesse na ní sáhnul jednou v životě. Jednou v životě se s ní pokusil vyspat a přitom se jí samozřejmě pokusil kousnout.," vypráví Ivan a já sebou trhnu. "Skončil na jednotce intenzivní péče s otřesem mozku, zlomenými žebry, nohou a rukou," dořekne Ivan. "Pak si nechal zajít chuť na její krev."

"Hele, takže tohle bude tatínkova holčička?" Začnu se strašně hlasitě smát. "Já být tebou, nesmál bych se. A raději pohni, máš minutu zpoždění. "
Usměje se na mě Ivan a i s Christianem se zároveň rozesmějí nad mým výrazem
zděšení. Sakra, ta ženská mi zase dá kapky!

Rychle se převleču a pádím za svým satanem…

3 Kapitola- Střepy minulosti

21. května 2012 v 16:23 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby


Ještě se podívám na Dimitrije, a pak se otočím.
Společně s Lissou odcházíme k nám na pokoj. Netváří se jako obvykle. Otevřu dveře od pokoje a nechám ji, ať vstoupí. Poté zavřu dveře. Chvíli ji jen pozoruju, ale to moc dlouho nevydržím a musím se zeptat: "Lisso. Co je špatně?"

"Nic Rose, jen mi je smutno." Podívám se na ni a sednu si vedle na postel.
"Já vím, ale myslela jsem, že pro tebe bude lepší, když vypadneš do nového prostředí. Sama si říkala, že to nešlo na škole svatého Vladimíra vydržet. Tak o co jde?" Nezdá se mi, že by to bylo jen proto, že jí je smutno.

"Rose můžu se tě na něco zeptat?" podívá se na mě smutně
Obrátím hlavu a kývnu. "Jasně, že jo. Ptej se." Hlavně ať se mě nezeptá na Andrého…

"Na svatém Vladimírovi říkali tak hrozné věci o Andrém, ale ty jsi ho znala nejlépe. Je to pravda, nebo mi chtěli jen ublížit?" Slzy jí začaly stékat po tvářích, pomalu jako malý vodopád.

Kouknu se na ni a polknu. Věděla jsem, že André nebyl vždycky svatý a vím, že dělal neuvážené věci, které nebyly někdy dobré. Ale co dodat, byl prostě královský a ke mně a svojí sestře se vždycky choval hezky. Skousla jsem si spodní ret. "Lisso, já..," Nevím, jak mám začít. Znovu na ni pohlédnu.
"Tvůj bratr nebyl svatý," řeknu a doufám, že to bude stačit.

"To chceš říct, že nebyl ke všem hodný jako ke mně a k tobě? NE! NE NE! Tomu nevěřím, vždyť to byl André." Složí si hlavu do dlaní. Ticho ruší jen vzlykaní Lissy. Když náhle zvedne hlavu a podívá se na mě. "Řekni mi o něm více. Ty jediná jsi s ním trávila nejvíce času."

Kouknu se na ní a ani jsem si nevšimla, že mi do očí vyhrlky slzy. "Lisso, já....," A je to tu zase! Nevím, co mám říct!. Bože, jak jí mám povídat o jejím bratrovi? Vždyť jsem to sama ještě nepřekonala. V jednom dni jsem přišla o přítele, i o naše dítě. A to ani ona neví, jak bych jí to mohla všechno říct?

"Lisso, já nemůžu," řeknu a podívám se do jejích očí, ve kterých se teď leskne zklamání a vztek.

"ROSE, pověz mi pravdu. Vidím to na tobě. Takhle se nechová obyčejná strážkyně. A André se nikdy nechoval k strážcům jako k tobě. Řekni mi pravdu, prosím." Poslední slova už šeptá.

"Prosím, nechtěj to po mě," odpovím a po tvářích mi teče potok slz.
"Proč mi to nechceš říct? Řekni mi jediný důvod, proč mi to nemůžeš říct."
Podívám se z okna.
"Protože to bolí," zašeptám do ticha."Protože je moje vina, že je mrtvý."
"Rose, co to říkáš? To není tvoje vina! Ale toho druhého," vyvalí na mě oči v neuvěření.

"Ne, je to moje vina. Měla jsem se postavit před něj," povím a vstanu z postele. "Zakázal mi se před něj postavit, nechtěl abych šla do první linie. Jen kvůli tomu, že-že..." Utřu slzy, které mi začaly nanovo téct. "Byla to moje vina. Kdybych ho neposlouchala, byl by živý." Musím to říct teď, jindy na to už nebudu mít sílu.
"Kvůli tomu, že? Dopověz to, Rose. Prostě to musím slyšet." Ani neví, jak mi teď ubližuje.

Podívám se na ní se slzami v očích a zalovím v kapse své kožené bundy. Podám jí černou saténovou krabičku, ve které byl Andrův snubní prsten, který mu dala jejich babička.

"C-co-cože? To nechápu. Nikdy mi nic neřekl. Rose řekni mi všechno, prosím. Uleví se tobě i mě, když si o tom promluvíme." Už nemám sílu odporovat. Jednou se to stejně musí dozvědět.

"Všechno začalo, když jsem přišla na akademii před pěti lety. Bylo to zvláštní, sice jsem nebyla Morojka ani královská, ale všichni se ke mně chovali s respektem. Nejspíš kvůli mému otci a mé matce. Tvůj bratr byl…" zamyslím se. "prostě tvůj bratr byl jako každý královský, který měl dostat titul. A díky tomu se taky choval, jak se choval. Viděla jsem, co dělá, ale neměla jsem moc mu v tom zabránit. Mia se mu připletla do cesty náhodou. Chtěla se zviditelnit, že je vedle královského. Bylo jí jedno, co proto udělá. A tvůj bratr toho využil. Že to bylo zlé? Ano, ale ona s tím souhlasila," povím a oči stočím jinam. Je těžké o něm mluvit a vědět, že se ho už nikdy nemůžu dotknout."Od začátku jsme byli nejlepší kamarádi. Potom, co mu Mia ztropila scénu a před všemi ho ztrapnila, jí odkopnul. Byl v hrozném stavu a ..." zadívám se jinam než na její obličej.
"A?" zeptá se.
Kouknu zpět na ní. "No prostě ten večer se nějak stalo, že jsme se jeden druhému otevřeli," odpovím. "Nejdřív to šlo pomalu, ale pak chtěl, aby to bylo oficiální. Ne že bych o to neměla zájem, to vůbec ne, ale nemohla jsem mu zničit jeho pověst a možnost dostat rodinný titul." Prohlížím si své prsty, protože teď nedokážu zvednout hlavu.

"Rose o čem to mluvíš? Dobře víš, že bys mu pověst nezničila. André byl především pro lásku a rodiče by to určitě pochopili. Vždyť tě mají rádi." Lehce se usměje a pokračuje. "A hlavně by ti přece nesvěřili i můj život, přemýšlej o tom, Rose." Koukáme si do očí. "Ještě jedna otázka. Milovala si ho moc?"
Slzy mi tečou po tváři a já se je jen marně snažím utřít.

"Dala bych za něj život," zašeptám do ticha v místnosti. "A to je právě ten problém. Tu noc jsem neztratila jen jeho, Lisso. Ztratila jsem všechno." Pohledem propaluji povlečení na posteli.
"Rose, co se stalo? Co si ještě ztratila, nerozumím tomu. Myslíš Alta?"

Podívám se zpět na ni a zakroutím hlavou. Váhám, jestli jí říct pravdu o Andreově dítěti. Nakonec, proč ne? "Lisso," zvednu hlavu a beru všechnu odvahu, co v sobě mám. "Byla jsem v druhém měsíci těhotenství." Otočím hlavu mimo. "Nosila jsem Andrého dítě."

Zalapá po dechu, vystartuje a obejme mě kolem krku. "Ach Rose, je mi to tak líto! Prosím, odpusť mi, kdybych to věděla, nikdy bych na tebe netlačila." Po chvilce mě pustí a sesune se k mým nohám a začne znova plakat.
Posadím jí a pevně ji obejmu. "Není to tvoje vina. Měla jsem ti to říct dřív." Navzájem se objímáme a slzy nám máčejí tváři.

"Podívej." Zvedne hlavu a koukne se mi do očí. "Tvůj bratr nebyl svatý, dělal špatné věci, ale tebe vždycky miloval a já jsem slíbila, že tě budu chránit." Upřeně hledím do jejích smaragdově zelených očí. "Kdykoliv budeš potřebovat, budu tady pro tebe, rozumíš mi?" Pouze přikývne.

"Ať uslyšíš cokoliv o svém bratrovi, mysli na to, že tě miloval. Nikdy by ti nechtěl ublížit." Pohladím jí po tváři a utírám stékající slzy.
"Dobře" odpoví po chvilce a únavou mi usne v náručí. Chvilku ji ještě u sebe držím,,ale za pár minut ji přenesu do její postele.

MOTÝLÍ NOŽKY

19. května 2012 v 15:47 | Seléna |  Zajímavosti
Více než stoletá malajská číňanka LI PO se pomalu šourá po pokoji. Není to však proto, že by jí nějaká choroba bránila v chůzi. Mohou za to její chodidla, která si jako miliony jiných čínských dívek od útlého dětství svazovala, aby se vešla do střevíčků jako pro panenky. Díky bolestivé proceduře jsou její chodidla menší než dlaně.
"Když jsem vyrůstala, tak drobné ženské nožky byly stále ještě považovány za znak krásy. Proto se mojí rodiče rozhodli, že je musím mít i já," vzpomíná LI PO, jak k ní maminka jednoho rána krátce po jejich pátých narozeninách přišla. Nejprve její chodidla nahřála v horké lázni s bylinkami. Pak silou zmáčkla prsty pod chodidla, takže zůstal volný jen palec. Ovázala nohy několik metrů dlouhou mokrou hedvábnou bandáží a obula první miniaturní botičky.
Ještě v roce 1900 měla většina žen z vyšší společnosti nohy zdeformované do "kopýtek".
S tím, jak bandáž vysychala, se nohy ještě více stahovaly. Botičky byly postupně vyměňovány za menší a menší. "Myslela jsem, že bolestí zešílím," živě si ještě po letech vzpomíná paní LI PO. "Nemohla jsem pořádně stát, ale maminka mě neustále nutila chodit po místnosti." A důvod? Aby se chodidla stlačila vahou do správného tvaru. V noci pak musela spát s nohama zatíženýma velkými kameny. Ty měly napomoct tomu, aby se prsty a klenba samy zlomily. Díky této "péči" se její chodidla časem zdeformovala do podoby jakýchsi kopyt, která mají na délku pouhých osm centimetrů!
Čínské dívky, které tuto proceduru podstupovaly, musely obvykle trpět svazováním nohou až do 15 let. S takto zdeformovanými chodidly však nemohly normálně chodit až do konce svého života. Mohly pouze cupitat drobnými krůčky. Procedura navíc byla velice nebezpečná. S tím, jak utažené bandáže omezovaly krevní oběh v nohách, docházelo k častým zánětům a objevovaly se gangrény. V létě provázel hnijící nohy neskutečný puch a v zimě dívkám kvůli nedostatečnému oběhu pro změnu mrzly. Evropští misionáři odhadují, že až 10% dívek zemřelo. Další pak čekala amputace.
T malých nohou se stala b průběhu staletí stejně důležitá podmínka pro uzavření manželství jako třeba panenství. Pokud rodina ženicha ještě před svatbou zjistila, že nohy nevěsty nedosahují kýžené belikosti, mohla svatbu zrušit. Ještě v polovině 19. století měla zdeformované nohy polovina všech číňanek! Ve vyšší společnosti prakticky všechny. Historici odhadují, že celkem tuto nesmírně bolestivou proceduru v průběhu historie podstoupily 2 miliardy žen.
Zatímco ženy svazováním nohou trpěly pro muže se tyto"zlaté lotosy" jak se zdeformovaným chodidlům přezdívalo staly skutečnou vášní. Už jen klapot drobných střevíčku je přiváděl k nepříčetnosti. Číňané věřili, že ve zmenšených chodidlech se koncentruje nervové dráhy. Čím mensí chodidla žena má, tím údajně mají být silnější svaly v ženském přirození. To proto, že tím, jak témeř nechodí, se jejích pohybová energie posunuje vzhůru.Čínští muži však byli i posedlí laskáním zdeformovaných nožek. např. erotický manuál z dynastie Čching(1644-1911) popisuje hned 46 způsobu, jak je laskat, aby jjejich majitelce přinesly silnější rozkoš.

2.KAPITLA první změna v osudu

18. května 2012 v 16:21 | Seléna x LussyNda |  VA- Naruby
Doufáme, že se vám další kapitolka bude líbit... Jinak byl tu dotaz co bude na tomhlo blogu mimo téhle povídky určitě tu najdete později i zajímavé članky...atd, ale te´d už vás nechám abyste si to mohli v poklidu přečíst...Adminky vám přejí přijemné počteníčko.




ROSE

Další noc, při které jsem nezamhouřila oči. Vím, že bych s tím měla něco dělat, ale nemůžu se přes to přenést. Ztratila jsem moc na to, abych to normálně přešla. Ne jen Andrého, ale i něco, o čem nikdo neví. TO byl taky důvod, proč André nechtěl, abych byla v první linii. Ale třeba by se to nestalo. Prostě jsem ho tehdy neměla poslechnout.
Vstanu a jdu si dát dlouhou sprchu, která mě trochu uklidní. Obléknu si červenou košili a černé kalhoty. Své dlouhé kudrnaté vlasy, které mam až pod zadek, si spletu do copu. Dam si trochu make-upu a odcházím do kanceláře Artura.
Zaklepu a čekám.

"Vstupte prosím!" zařve přes dveře.

Povzdechnu si a otevřu dveře. V ruce svírám složku.
"Dobré ráno, Strážce Schonenbergu. Doufám, že neruším," podívám se na něj a mile se na něho usměju.
"Dobré ráno i vám, strážkyně Mazurová. Jsem rád, že jste přišla. Vy nikdy rušit nebudete." Vidím dobře? On na mě mrknul? "Nemohli bychom si tykat, prosím?" Zeptá se nečekaně.
Podívám se na něj. No dobře, chová se divně, ale asi si na to budu muset zvyknout. Přece jen, snaží se být přátelský a je to milé. Usměju se na něj.

"Samozřejmě. Jsem Rose," odpovím a podám mu ruku, kterou on vezme a políbí ji na horní část. Usměju se a začervenám. Bože to já tomu, ale dávám!

"Ehm, přinesla jsem ti tu složku pana Belikova," řeknu. On pořád svírá mou ruku ve své.
"Děkuji, jsem Arthur." pouští mou ruku a pokyne svou, abych si sedla na židli naproti jeho stolu.
"Takže co říkáte na jeho potenciál?" Chvilku mlčím a dívám se na jeho obraz na stěně.
Podívám se zpět na něj a pokrčím rameny.
"Jistý potenciál tu je, ale pokud mohu žádat, chtěla bych se přesvědčit na vlastní oči. Pokud je to tedy možné. Protože jestli ho mám začít trénovat, potřebuju vědět přesně, co umí, abych mohla pokračovat dál. A pokud jde o jeho chování. No, každý jsme byli v tomhle věku nějaký a myslím, že to nebude zase takový problém. Podle mě mu nesvědčí pobývat v kruhu jeho Morojských královských přátel. Měl by mít i nějaké jiné zájmy. Třeba přátele dhampýry, kteří by byli s ním. Podle toho, co jsem se dočetla, pobývá moc času s Moroji," řeknu jen. Popravdě jsem se nezaměřila na jeho schopnosti jako dhampýra, ale spíš na něj, jako na člověka. Stejně jsem to udělala i s Andrém. Neviděla jsem v něm jenom to zlé. I když vím, že André udělal hodně špatných věcí. V hlouby duše byl úžasný Moroj. Při těchto vzpomínkách sebou trhnu a podívám se mimo. Vážně s tím budu muset přestat a zaměřit se na něco jiného…

"Dobře tedy. Tak prosím běž do tělocvičny a připrav si, co potřebuješ. Já ho za třicet minut za tebou přivedu." Vstoupne si a mírně se ukloní.

"Velmi dobře," usměju se na něho. "Děkuji." Rozloučím se s ním a odejdu do tělocvičny. Převléknout se a připravit.
Natáhnu si na sebe černé sportovní kalhoty a bílé tílko na ramínka. Sice to není standardní cvičební úbor strážce, ale Andrému se vždycky líbilo, jak se oblékám. Vždycky říkal: Vražedně sexy.
Ach, jak ráda bych si tyto dny zopakovala.
Povzdechnu si a začnu se připravovat věci na první trénink.


Pohled Dimitrie

Pomalu vstávám z postele a vzbouzím Ivana. Nereaguje, nechám ho ještě spát. Stejnak je sobota a on může spát až do oběda.
Jdu směrem ke koupelně, když uslyším klepot na dveře. Otevřu a tam stojí sekretářka od Arthura.
"Máš se do pěti minut stavit v kanceláři U hlavního strážce." S posledními slovy se otočí na patě a jde pryč.
"To je skvělý a to jsem se chtěl v klidu nasnídat," povzdychnu si a jdu do té koupelny. Rychle se obléknu a vyjdu směr kancelář.
Stojím před dveřmi a váhám. Co po mě zase chce? Dokud tu budu stát, tak se to rozhodně nedozvím. Protočím oči a zaklepu.
"Vstupte, pane Belikove," řekne Artur skrz dveře.

"Dobrej," pozdravím drze a bez vyzvání se posadím na židli. "Takže o čem je to dneska? Co jsem udělal?" zeptám se ho ještě dřív, než začne mluvit.
"Dneska začíná tvůj první trénink." Podívá se na mě Artur. "A byl bych rád, abys to bral vážně. Je to tvoje poslední šance a navíc se můžeš mnoho věcí naučit a zlepšit." Říká to tak zaujatým tónem, že nestačím zírat.

"Aha, zlepšit jo, ale já už jsem nejlepší mezi novicema. A proč budu navíc trénovat, když máme tréninky v hodinách?" zeptám se ho a čekám na odpověď.

"Ty to víš. Tvoje chování přesahuje veškeré meze a navíc si myslím, že budeš koukat, koho jsem ti vybral za trenéra. Po první tréninku budeš mluvit jinak," říká mi pobaveně a jiskří mu v očích. "Tak půjdeme."

"Dobře teda." Kdo to může být, všechny strážce tady znám. "Kam jdeme?" ptám se.

"Do tělocvičny."
Doprovází mě přes celý kampus až k tělocvičně, pak mě chytí za ruku a přísně se na mě podívá. "Pokud uslyším jediný špatný slovo, nepřej si mě. Musel jsem skoro prosit za tvůj trénink, tak tě žádám, kvůli tvé rodině, aby si to bral vážně." Ten chlap prostě ví, jak uhodit do černého. Přikývnu a vydám se sám dovnitř. Rozhlednu se, ale nikdo nikde.
"No kurva, to budu čekat?!" řeknu víc nahlas, než jsem měl v plánu.

"Myslím, že byste si měl dávat pozor na ústa, mladý muži." Ozve se hlas za mnou.
Sakra, pomyslím si.
Otočím se a vidím nějakou hnědovlásku. Na tváři se mi rozlije nevěřící škleb a podívám se na Arthura.

"Tohle nemyslíte vážně! Má mě trénovat ženská? A vy jste ji musel prosit? A to proč?" Musím se zachechtat. Takže ženskou na mě… Takže ona už je strážkyně. Stále čekám, jestli se otočí a já uvidím kolik značek má. Hádám, že jen značku slibu.
Změřím si ji pohledem od hlavy až k patě. Pokroutím hlavou a vzdychnu: "Ženská," zamumlá a dívám se na Arthura, aby mi to vysvětlil.

Artur po mě střelí naštvaným pohledem.
"Dimitriji!!" zavrčí, ale ona ho přerušuje.
"To je v pořádku, Arture." Moment, ona mu tyká?!

"Myslím, že si poradím. Pro začátek bych očekávala třicet koleček do deseti minut," velí.
Arthur jde za hnědovláskou, jak že se vůbec jmenuje? Ještě jsem neviděl, že by Arthur dovolil, aby mu někdo tykal.
Oba se podívají mým směrem a ona zavolá: "Na co čekáš?! Hned začni běhat, nebo ti ještě přidám a večer si ani nesedneš!" Arthur na mě hodí nasraný pohled, ať neodporuji a jdu. Tak ho tedy poslechnu.
Běžím už dvacáté deváté kolo a začínám mít dost. Na tolik koleček za tak krátký čas nejsem zvyklý.
Poslední kolo běžím s jazykem skoro na zemi. Když zamířím zpátky k tělocvičně, vidím, jak Arthur sedí u stěny a o něčem se spolu baví a smějí se. Stále se ke mně neotočila, sakra. Pak si mě všimnou. Jsem celý červený a zadýchaný. Hnědovláska se postaví.

"No docela to šlo, ale říkala jsem deset minut, máš minutu a pět sekund zpoždění," oznámí s úsměvem na tváři.

"COŽE!" vyštěknu na ní "Děláte si ze mě srandu?!"
"Nech toho a poslouchej!" zakřičí Arthur a já se pod tíhou jeho hlasu trochu přikrčím.
"Co teď?" zeptám se.

"Je na čase, aby ses předvedl," poví a stoupne si doprostřed tělocvičny a čeká.
Vlasy má pořád svázané do pevného copu, který má spletený až do pasu
"To jako myslíte vážně? Vždyť jste menší a hubenější," zasměju se komentáři, co mi zní v hlavě.
Podívá se na mě stejně pobaveně, jako já na ni.
"Zkus to," vyzve mě a mrkne.
Stojí u poskládaných žíněnek, kam se i postaví a čeká jako socha na můj výpad. Já se jen zasměju a zakroutím hlavou. Vyběhnu proti ní a chci ji udeřit. Ale ona můj úder odráží.
Kurňa ta ženská je rychlá!
Ušklíbne se na mě.

"Čekala jsem víc. To je všechno?" optá se a podívá se na Arthura.
Tak teď mě nasrala, nesnáším, když mě někdo podceňuje. Rychle na ní vypálím všechny chvaty, co znám, ale ona je vždy suverénně odrazí a sykne po mně.
"Necháváš se ovládat svým hněvem. První chyba při boji" Arthur se skvěle baví, občas i zatleská. Když už to nevydržím, hodím po něm hnusný pohled, ale to je chyba.
Končím připlácnutý na zemi. Není těžká, ale má sílu.

"Druhá chyba. Necháváš se rozptylovat!" zavrčí, sleze ze mě a postaví se "Znova!" přikáže.
Tak teď by se ve mně krve nedořezali. Ta ženská je dobrá během, tří minut mě dostala na zem a to se ještě nikomu nepovedlo.
Asi po padesáté opakuje ' ZNOVA', tak si myslím, že to je její nejoblíbenější slovo.
Konečně velí konec.
A já si uvědomím, že mě právě přeprala ženská.
Do toho se ozývá Arthur: "Blahopřeji, Rose. Právě si přeprala nejlepšího novice na škole." Oba se na mě chvíli dívají. Ona začíná mluvit na Arthura, ale to už nevnímám, protože se svou hrdostí odcházím do sprchy.
Přeprala mě ženská.


Pohled Rose:

Musím říct, že má úžasný potenciál a jde mu to. Možná jsem byla trochu tvrdá, ale na mě taky nikdo nebral ohledy, když jsem byla v jeho věku. Kdo by taky bral, když mě od mých šesti let trénovala vlastní matka. Co říct, jsem holt dcera Janine Hathaway a známého gangstera Abeho Mazura. Vlastně je to docela zvláštní pro všechny. Když mě můj Morojský otec uznal za vlastní, dal mi svoje příjmení a všude se se mnou chlubí.
Usmívám se na Artura a přecházím k němu.

"Myslím, že má mnohem větší potenciál, než si myslíte," povídám mu cestou do jídelny.
"Jestli to říkáš ty, tak to bude pravda."
Jdeme na Morojskou kolej, kde na mě Arthur čeká před dveřmi, než se osprchuji a převleču, abychom mohli jít na oběd. Když vycházím z pokoje, řekne mi: "Sluší ti to, můžeme jít?"

Usměju se a trochu se začervenám. "Děkuju. Rozhodně."
Dojdeme do jídelny. Po tom tréninku mi dost vyhládlo. Díky bohu, že tu nevaří jen ruskou kuchyni. Sice jsem si na ni zvykla, ale asi bych boršč nesnesla denně.
Nandám si dvojitou porci špaget a k tomu kolu. Jdu si sednout vedle Artura.

Podívá se na mě a prstem naznačí na chlapce v rohu, který se na mě mračí jak deset čertů. "Vidíš to." Dimitrij se mračí a něco říká Moroji vedle sebe, ten se začíná smát.
"Vidím, ale to ještě neví, že to bude horší." Arthur se na mě zazubí a dál pokračuje v obědu. Když všechno sním, tak pohledem vyhledám Lissu. Dojdu pro ni a oznámím ji, že jdeme na pokoj.
"Počkej ještě," vzpomínám si a ona zastaví a kouká na mě. Já se očima zastavím na chlapci, který se na mě pořád mračí, přijdu k němu blíže.
"Zítra ráno buď nastoupený před tělocvičnou. Netoleruji pozdní příchody," varuji ho.
Odcházíme z jídelny a ještě zaslechnu jak se ho dhampýři ptají: Ona tě bude učit? Vole, ty máš štěstí. Vždyť je to Rose Mazur…